Jsme natolik složití, že celý historický vývoj medicíny v podstatě představuje cestu odkrývání těchto složitostí. Již Homo sapiens sapiens, čili člověk moudrý vyspělý, se naučil sbírat léčivé rostliny. Člověk mladší doby kamenné zase vkládal své naděje do kmenového kouzelníka. Kouzelnický léčitel, i když mimo jiné pracoval především se strachem, pověrčivostí a s vyháněním zlých duchů, zřejmě již velice dobře znal kupříkladu protibolestivé účinky některých bylin, jako například kořen mandragory, již ve středověku údajně díky literárním památkám prý chronicky známý.
Někteří badatelé se pak domnívají, že už v epoše matriarchátu byly známy účinky konopí, tabáku a máku a v našich krajinách pravděpodobně i vrby. Pokud je tomu skutečně tak, měl již pračlověk k dispozici poměrně široký analgetický materiál.
Za prvního lékaře dávnověku označil kanadský profesor medicíny William Osler egyptského stavitele nejstarší egyptské pyramidy v Sakkáře Imhotepa, jenž vystudoval chrámovou školu v Memfisu. Imhotep byl navíc všestranným učencem, architektem, sochařem, knězem i básníkem, astronomem, vezírem i politikem.
Nejstarší známý řecký básník a pěvec Homér ve IV. zpěvu své epické básně Odyssey napsal, že Egypt oplývá dobrými lékaři. Tato egyptská proslulost údajně souvisela s úrovní tehdejšího tamního školství.
V oblastech mezi Eufratem a Tigridem si zase poměrně dobře rovněž věděli rady místní „lékaři trav a rostlin“, kteří znali již celou řadu léčivých látek, přírodních léků i receptů skládajících se mnohdy z více složek, z nichž některé by v podstatě byly použitelné dodnes. Pacientům předepisovali například diviznu, blín, jalovec nebo opium.
