Ten často bývá prioritou. Ve válce jsme jaksi ochotni tolerovat podobné ničení, patří to ke koloritu. Co však řekneme k ničení památek v době, kdy je hluboký mír a podobné excesy nejsou vůbec nutné. Nazýváme to barbarstvím.
Co to vlastně bylo, či spíše, kdo byli barbaři? Nabízí se nám okřídlené rčení. Již staří Řekové a Římané. Byli to lidé mimo jejich civilizační okruh a slovo barbar platilo jaksi obecně a zpočátku nemělo hanlivý význam. Byli to zkrátka jen lidé s jinou kulturou, než na kterou byli Řekové či Římané zvyklí, nic víc. Uctívali jiné bohy, měli jiné zvyky a zákony. Nemuseli nic ničit, ale byli to barbaři. V dnešní době má slovo barbar jednoznačně hanlivý význam.
Zdá se vám tento úvod moc rozvláčný a nezáživný? Muselo to být. Nyní už k věci. V modernějších dobách se většina států rozhodla, že svoje kulturní dědictví bude chránit zákonem. Samozřejmě, kulturní památkou je i to, co lidé za památku přijmou, nejen podle paragrafů. To, s čím se setkávali generace před nimi. O výše zmíněném Karlově mostě se nepochybuje. Byl by památkou i bez úředního lejstra. Ale i to lejstro je potřeba, už třeba jen proti kulturním analfabetům nebo chamtivým jedincům, pro které je zlaté tele smyslem života.
Léto je za dveřmi a většina z nás se už třese na pořádnou dovolenou nebo na pěkný a zajímavý výlet. Po předcházejících týdnech cestovatelské askeze je to naprosto správné a pochopitelné. Nejen za hranice, ale i po vlastech českých. Navštěvujte kulturní památky v České republice, utrácejte u našich hoteliérů. Apely politiků, ředitelů cestovních kanceláří i těch, kteří nyní balancují nad ekonomickou propastí. Chvályhodné snažení a jistě proti němu nelze nic namítat. Je zde však jeden problém.
Kulturní památkou, chráněnou zákonem, není jen historické jádro Prahy, Karlštejn nebo Český Krumlov. Je jich mnohem více, ovšem u mnoha z nich jejich ochrana zřejmě začala a skončila zapsáním do katalogu, přidělením evidenčního čísla, a umístěním cedulky na místě, kde pomalu oprýskává a rezaví. Kontrola jaksi spí, anebo předpokládá, že zapsáním do seznamu bylo ochraně učiněno zadost.
Kounovské kamenné řady, nebo mladší, ale stejně zajímavá alej, kamenných artefaktů na Špičáku, u kterých si člověk opláchne duši, a vygumuje stresy z každodenních starostí. Z informační cedule se dozvíte něco o nezodpovědnosti lidí, kteří tyto kameny vyzdvihli z hlíny opět na světlo. Odpovědná místa se začala starat až ve chvíli, kdy se začal zajímat někdo jiný.
Možná, že při čtení této cedule zaslechnete v těchto dnech hučení těžké techniky. Nic divného. Zatímco na této ceduli se kdosi pokrytecky rozhořčuje nad ničením lokality Špičák, kde se právě naopak postupovalo s maximální ohleduplností, o dva kilometry dál tato technika opět ničí kounovské kamenné řady. Jižní část řad už před lety pocítila aroganci a bohorovnost lidí, pro které je zisk víc než kulturní památka.
Nyní se situace opakuje. Přestože kounovské kamenné řady byly již dávno prohlášeny za státem chráněnou, kulturní památku, technika se vrátila a uklízí opět jižní části řad. Zřejmě někdo předpokládá, že se nikdo nebude o tuto činnost zajímat. Velmi se mýlí. Výkupní cena téměř čistých křemenců je velmi zajímavá a někdo se chystá namastit si kapsu. Tak, jako se mu to podařilo na Klučku, o několik kilometrů dál. Nezbývá než doufat, že se jedná o pouhé terénní úpravy, a že kameny, vyrvané ze svých lůžek, se opět vrátí na své místo. V opačném případě se jedná o kulturní barbarství.
