I v devatenáctém století se lidé rádi báli. Nad otevřenou knihou, více možností nebylo. Jejich tvůrci znali svoje čtenáře a dovedli namalovat takové kulisy svých příběhů, že se čtenáři báli otočit v knize list. Že přeháním? Co se vás osobně hlouběji dotkne? Rakev, se zaživa pohřbeným člověkem, nebo popis bitev se statisíci mrtvých? Lidská duše je prazvláštně sestrojena. Popisů minulosti se nebojíme, už se stala a nic nám tedy nehrozí. Bojíme se toho, co se stát může. Být zazděn zaživa, skončit dva metry pod zemí a lámat si nehty o víko rakve, nebo uhořet, obalen lněnou koudelí?
Takovým mistrem byl i E. A. Poe, americký spisovatel, od jehož narození tento měsíc uplynulo neuvěřitelných 212 let. Byl mu vyměřen velmi krátký, čtyřicetiletý život. Zakladatel detektivního a hororového žánru. Jeho mystické a fantastické příběhy obdivujeme dodnes. Ano, psal fantastické, znepokojivé příběhy, přesto však existuje jedna povídka, která je uměleckým ztvárněním události, která se skutečně kdysi dávno odehrála. Mistr Poe musel být tehdy obeznámen s francouzskými dějinami. Tou povídkou je Skokan, napsaný v roce 1849, krátce před autorovou smrtí.
Inspirací mu byl král Karel VI. Francouzský, který trpěl těžkou duševní chorobou. 28. 1. 1393 se vdávala oblíbená dvorní dáma královny Isabely. Byl uspořádán maškarní ples, který kronikář Jean Froissart nazval Bálem světlušek. Byla to nesporně děsivá událost, pokud se autor rozhodl zachytit ji ve své Kronice stoleté války. Král se na karnevalu rozhodl vyděsit hosty a tak přemluvil svých šest přátel k zajímavé produkci. Nechali se natřít smolou a pokrýt vrstvou peří a koudele, která měla imitovat zvířecí srst. Sedm divých mužů, vzájemně spojených dlouhým řetězem, který se jim stal osudným. O půlnoci se vmísili mezi hosty a přítomné dámy děsili svým zjevem a zvířecími skřeky. Králův bratr Ludvík uchopil pochodeň, aby se podíval zblízka, kdo se pod maskou skrývá, a koudel nasáklá smolou vzplála. Král měl štěstí, jeho plameny uhasila jeho pohotová teta svoji sukní, dalšímu se podařilo vyvléknout z řetězů a skočit do kádě se špinavou vodou, kde se mylo nádobí. Zbylí ,,diví muži“ však hořeli ještě další půlhodinu a všichni pochopitelně zemřeli. Králův bratr Ludvík odčinil svoji neopatrnost tím, že nechal postavit kapli, kde se denně sloužila mše za tyto zemřelé. Povídka Skokan je vlastně umělecká reportáž něčeho, co se opravdu stalo. Nám to ale vadit nemusí. Bát se takových příběhů je tak krásné.
