Pamatujete si svůj úplně první závod?
Nějaký puťák třeba nebo větší dálkový běh nebo takhle?
Prostě ten první.
My jsme závodili hodně na Jizerce. Když jsem chodil do sportovní školy na Šumavě v Jablonci nad Nisou to jsme měli závody. Jako děti, ještě do třetí třídy jsem chodil. A měli jsme závody, kde jsme sbírali bonbóny na šňůrkách. Tak jsme závodili hromaďák. A kdo vždycky dojel první nebo druhý nebo třetí, tak si nasbíral nejvíc bonbonů. Takže to byl závod o bonbony. A měli jsme i závody, třeba když byl konec zimy, tak jsme jezdili karneval v maskách.
První dálkový běh jsem jel, když mě bylo dvacet let, to jsem jel v Harrachově třicítku, to byl takový můj asi jeden z prvních nejlepších závodů. Když jsem byl první rok na vojně v Dukle v Liberci, jeli jsme tam tři desítky a tam se mně podařilo sjet medaili, byl jsem třetí, takže to byly jedny z prvních těžkých závodů.
Chodil jste i na zábavy nebo jste věnoval všechen čas tréninku?
My jsme moc času neměli na nějaké diskotéky. Párkrát jsem samozřejmě byl v Jablonci v Malibu a různých klubech. Mládí jsme ale spíše prosportovali. Dříve bylo zabezpečení pro sportovce lepší než dnes. Protože byly střediska sportu, stát sport dost podporoval. Takže jsme jezdili na soustředění, měli jsme to zaplacené, takže to fungovalo docela dobře. My jsme od nějakých 14 let museli poslouchat trenéry, měli jsme plán, moc času nám nezbývalo.
Ke sportu vás motivovala rodina?
Měl jsem kamaráda a ten už lyžování dělal. Do oddílu chodil už rok přede mnou a přemluvil mě, abych chodil taky na lyžování. Tak jsem se přihlásil do oddílu, pak už to pokračovalo, začali jsme závodit. Ale vliv měla i rodina kde bylo ke sportu blízko, protože táta dělal trenéra a máma rehabilitační pracovnici pro biatlonový tým. Takže jsme jezdili s nimi a lyžovali, takže ke sportu jsem měl blízko.
A kdyby ne lyže, tak co vás tak táhlo?
Míčové hry, z těch menších sportů nohejbal a fotbal. Když mi bylo tak 16 – 17, tak jsem jezdil hodně závody na kole. V devatenácti letech jsem se dokonce rozhodoval, jestli budu dělat závody na horském kole. Zkoušel jsem se dostat do některého z týmu, měli ale plno takže jsem zůstal u lyží.
Cyklistice a turistice se věnujete dál, udržujete se tak v kondici mimo sezónu?
Jezdil jsem na kole se synem. Pár tréninků, pak hodně dělám turistiku – Alpy a běhání. To k tomu trénování samozřejmě hodně patří a také kolečkové lyže.
Máte nejoblíbenější hory?
Žiju v Jizerkách, takže pro mě Jizerky a pak samozřejmě tady v naší republice jsou pěkné Krkonoše nebo Šumava. U nás jsou hezké hory, je tu hodně hezkých míst, kde se dá trénovat a trávit čas sportem.
Vzpomínáte na nějaký závod úplně nejraději?
Měl jsem rád závody na Šumavě, na ten závod jsem se vždycky těšil, protože tam byly motivující velké poháry, když jsme vyhráli. (poznámka redakce: říká se smíchem). Samozřejmě každý závod mě těšil, kde jsem měl nějaký ten výsledek.
Přišel někdy moment, kdy jste to chtěl vzdát?
Když jsem byl jako mladý, do těch dvaceti let tak si myslím, že jsem snad nevzdal žádný závod. Když vyloženě nedošlo k nějakému defektu, abych měl zlomenou hůl nebo vyrvané vázání, tak jsem všechny závody dojel. Hůlka se samozřejmě vyměnila ale těch problematických defektů bylo hodně málo.
Ty defekty jsou nejvíc při startech na skatových závodech. Protože tam se jede hodně vedle sebe, jak se nohama jde od těla, tak lyže zlomí hůlku snadno. To se kolikrát stane, že soupeř nechtěně druhému zlomí hůlku.
Co se teď děje ve vašem osobním životě?
Já jsem teď spokojený. S Ilonkou žijeme teď spolu, čekají nás společné aktivity. Před rokem a půl jsem se rozvedl a žiju na Bedřichově v Jizerských horách. Tam bydlím už tři roky, vyhovuje mě to tam protože jsem hned vedle lesa.
Takže město vás vůbec neláká?
Ne. Praha není ošklivé město, ale na mě je tady strašně moc aut a v létě moc teplo. Já jsem zvyklý být v horách. Stačí do Prahy jet na chvilku a už se těším zpátky.
Při čem si nejlíp odpočinete?
Teď měsíc pracuju doma. Tam je dost práce kolem baráku. Neměl jsem vůbec čas něco dělat, takže teď dávám čtyři neděle do kupy zahradu. Už je to někdy skoro náročnější, než se jít proběhnout. Běh trvá hodinu a půl, na zahradě je to ale třeba šest, sedm hodin. Takže to je takový můj trend, možná lepší než sportovat dvoufázově.
Až pro vás bude lyžování jen koníček, chcete třeba trénovat děti?
Nevím, jestli bych byl v tom dobrý (poznámka redakce: říká se smíchem), určitě ale nějaké rady a zkušenosti můžu předat. Spíše přemýšlím o tom, že bych do budoucna dělal u penzionu kempy. A věnoval se lidem různých věkových kategorií. Už jsem zkoušel udělat dva kempy na Bedřichově a povedlo se to.
Zdroj: Eliška Slavíčková, autorský text
