V rozhovoru pro Prahu 8 jste uvedl, že těžce snášíte dnešní dobu s masáží reklam a politickou nekorektností. Co tou politickou nekorektností myslíte?
Politická nekorektnost pro mě osobně rovná se autoritářství. Zkrátka, že to je všechno jedna velká lež, prospěchářství, kamaráčofty, přihrávání si kšeftíčků, funkcí, a to bez ohledu na potřeby lidí. Nejen v této době, nyní je ale situace vypjatější. Máme tu druhou vlnu koronaviru a řeší se jen to, aby stávající vláda stihla nasekat co nejvíc peněz a využila zmatku ke zrychlenému přijímání zákonů bez kontroly opozice, respektive aby to vládnoucí koalice protlačila silou…
Vidíte to nějak negativně. Světýlko na konci tunelu žádné?
Bohužel ho nevidím. Vždy jsem byl apolitický a chci takový zůstat. Nicméně, ať byly devadesátky, jaké byly, existovala určitá noblesa lidí typu pana Schwarzenberga nebo Havla. Nejde o to, komu já jsem nakloněn, to je moje věc, ale že bylo možné vnímat nějakou úroveň. To teď chybí.
Jaké jsou podle vás v současnosti nálady mezi běžnými lidmi?
V danou chvíli mají málo času na koníčky, na umění, sportování, na cokoli. Mají živočišný strach z toho, co bude. A zase jsme u politiky. Strach je mezi lidmi rozšířený, vyplouvá na povrch to nejhorší. Příklad – když měly být restaurace uzavřeny ve 20 hodin, tak nepříčetný soused už 20.01 volal policii, protože přece má být do osmi… Policie tu ale má být od toho, aby hlídala bouračky, zachraňovala lidi v nesnázích, ne aby ji nějaký blbeček volal, protože je spořádaný občan. Přitom ví jen Bůh, jaký ten spořádaný občan doopravdy je – může se z něj vyklubat čítankový šmejd, bývalý agent StB nebo může doma koukat na dětské porno. Tito spořádaní lidé bývají většinou největší bestie.
Takoví ale přece nejsou všichni…
Určitě ne, mám spoustu báječných přátel, lidí, kterých si nesmírně vážím, a je jedno, jestli je to inženýr nebo zedník. Takovými lidmi jsem obklopen i v širší rovině. Ač na to nevypadám svými obrazy ani vizáží, jsem veselý a optimistický člověk. Rád se raduji, pesimismus cítím jen v danou chvíli, mezi lidmi vidím plno starostí, zároveň vím, že mnoho z nich se nezmění k horšímu, ani kdyby jedli jen jednou týdně.
Možná je to můj povrchní soud, ale z vašich obrázků, byť jsou zajímavé a pěkné, příliš optimismu nečiší…
Na to použiji svou obligátní větu, kterou dávám snad do každého rozhovoru. Rozkvetlých luk, slunečnic, váz nebo ženských aktů je spousta. A proč nemalovat život i z druhé strany?! Není to vyjádření mého pohledu na svět, ale toho, že život má světlé a stinné stránky. Kdo zná moji tvorbu, ví, že dělám naopak velice něžné věci. Když je zveřejním, lidi říkají, že to snad ani není ode mě, že tuto moji polohu neznali. Je dobré nesoudit dne před večerem. Udělat si obrázek, to samozřejmě ano, je ale třeba jít do hloubky, vyhledat si informace, jít do ateliéru, na výstavu. Pak se každý dozví, že jsem kamarádům portrétoval narozená miminka nebo pejsky. V tomto jsem naprostý univerzál. Nedělá mi problém jít do plenéru a nemalovat kus hezký přírody.
Respektive nerad děláte pořád to stejné, ale umíte nakreslit něco i tak, že leckdo pak nepozná váš rukopis?
Přesně tak. Nedávno jsem si udělal sérii žen, bral jsem je podle období, od gotiky, přes renesanci a baroko až po secesi. Každý obraz je malován jiným stylem, je to taková malá oslava ženské krásy.
V již zmíněném rozhovoru pro Prahu 8 jste uvedl, že vaši tvorbu ocenili lidé různých národností a kultur (z Turecka, Japonska, Mexika či Brazílie) a že jste zvědavý na silně katolické Polsko. Už to víte?
Nedávno proběhla zpráva, že v Polsku vystavovat nebudu, protože jsem v podstatě Antikrist. Tak rozhodla komise, která určovala, kdo bude v dané galerii vystavovat. Rozhodla v poměru 4:1.
Takže jste se reakci veřejnosti ani neměl možnost dozvědět…
Bohužel. Polsko každopádně zbožňuji, a když někdo nadává na Poláky, zeptám se, kdy tam byl naposledy a kolik jich zná osobně. Tím ho odzbrojím. Polsko je nádherná země a Poláci úžasní lidé. Cítím se tam skvěle, jezdím tam moc rád. Je to země paradoxů. V galerii, která mě odmítla, byla za temným závěsem instalována výstava tvrdého gay porna. Nevadilo to, jelikož to bylo za plentou. Z Polska také pochází tvrdě protikřesťanská black metalová kapela Behemoth, která je úspěšná po celém světě.
Maluje se vám líp na zakázku, nebo tehdy, když chcete vy?
Naprosto preferuji volnou tvorbu. Na zakázku maluji především pro české i zahraniční kapely, které mě hojně vyhledávají. Maluji jim obaly na desky a cédéčka. Je to sice práce na zakázku, ale vždycky si vyžádám texty a chci slyšet hudbu, přičemž si vyhrazuji právo, že když se mi to nelíbí, žádná smlouva se nepodepíše a malovat to nebudu. Témata bývají daná – peklo nebo třeba maják na opuštěném ostrově. Zpracuji je ale už podle svého, do ničeho si nenechám mluvit. Z 99,9 % jsem s tímto svým přístupem neměl problém.
S jakými kapelami jste spolupracoval?
Dělal jsem speciální vinylovou edici skupině Root, která patří mezi padesát světových black metalových kapel. Edice byla distribuována i do Spojených států a díky této zakázce jsem jako výtvarník uveden v celosvětové encyklopedii metalové hudby. Byl jsem též osloven pohrobky ostravského Citronu, abych jim namaloval obal jejich debutu, nové kapely Limetal. Na obal jsem, coby vetchého starce, namaloval boha času Chronose. Maloval jsem i pro trash metalovou kapelu Debustrol, která desku k třiatřiceti letům své existence nazvala 33 let výročí Antikrista. Maloval jsem pro ně booklet i venkovní obal, dohromady jim tehdy vycházelo DVD i CD. Nyní jsem v jednání s jednou black metalovou legendou, víme o sobě, spolupráci zatím ale nechci předjímat. Čeká mě taky ilustrování dvou knížek.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
A na čem pracujete v současné době?
Tak nárazově. Pracuji, když na to mám náladu, nejde to nijak přetlačit. Každopádně dělám na druhém gigantickém plátnu. Prvním byla Kytice Karla Jaromíra Erbena, kdy jsem do čtyř metrů nacpal všech třináct Erbenových balad. Od jara do zimy, od rána do noci, od východu na západ. Zachyceno je tam je jak parné poledne, kdy jde v oparu Polednice, tak Štědrý den v podobě zasněžené krajiny, půlnoci a hřbitůvku. Plátno, na kterém pracuji nyní, má slabého tři a půl metru. Maluji tovaryše pátera Koniáše, toho šíleného jezuity, který pálil knihy. Obraz dělám druhým rokem, jsem asi ve třech čtvrtinách. Důležitá je informace, že nejde primárně o Koniáše, ale právě jeho tovaryše, tedy o lidi, kteří se za peníze zaštítí vírou, kterou se ohání, jde jim ale jen o ty peníze. A tím se vracíme na začátek našeho rozhovoru. Někteří se zaklínají blahem občanů, ale jde jim jen o peníze. A o tom to je.
Jak prožíváte covidovou dobu. Pro vaši práci asi není žádným omezením…
Doba covidová, to je hezký terminus technicus. Pro mě tato doba značí jedinou věc – ráno odejdu z domova, autem přijedu do ateliéru, kde jsem celý den, pak vše sbalím do kufru, sednu do auta a jedu zase domů.
Takže se ani nemůžete nikde nakazit…
Ne. Zvlášť, když nám zakázali bary a hospody, jsem v totální izolaci.
