Jaké to je hrát Miloše Formana?
Marek Adamczyk: Je to samozřejmě radost, byl to hrozně zajímavý chlapík. Spoustu věcí jsem o něm nevěděl a myslím, že ani lidé ho tak moc neznají. Takže možná pro ně bude překvapivé, co všechno byl Miloš Forman zač a co prožil za život.
Patrik Děrgel: Vnímám to stejně. Je radost hrát tak velkou a úžasnou osobnost. Člověka, v němž má ten, kdo ho hraje, co nacházet. Překvapuje mě, kolik věcí se dozvídám a je to fascinující: o tom, jak se kdy zachoval, co dělal, jak tvořil. V každém centimetru je to inspirující osobnost.
Vzpomenete si na to, kdy jste jméno Miloš Forman slyšeli poprvé? Nebo na nějaký s ním spojený iniciační zážitek?
PD: Iniciačním zážitkem pro mě rozhodně bylo, když jsem poprvé vyjel z Bohumína do Národního divadla se podívat na představení Dobře placená procházka (Miloš Forman jej režíroval – pozn. red.). To už jsem byl myslím na konzervatoři a s jedním mým spolužákem jsme seděli na druhé galerii za sloupem. Ale když pak pan Suchý při děkovačce pokynul nahoru a já jsem k tomu viděl ten nápis Národ sobě, rozplakal jsem se. Přišlo mi to krásné: že tam v tu chvíli jsem a že mám tu možnost to vidět.
MA: U mě to bylo, když jsem poprvé viděl Hoří, má panenko. Ten film jsem pak nadšeně pouštěl kamarádům a spolužákům. Nečekal jsem, že to bude tak svěží snímek, v tu dobu to pro mě vlastně byl už starý film. Byl ale perfektní a doslova jsem jím byl unesený. Asi poprvé jsem tehdy pochopil, že staré filmy nemusí být špatné (smích). A že i když jsou starší, nemusí být zastaralé.
A pořád od něj tenhle film máte nejraději?
MA: Asi jo.
PD: Já asi Přelet nad kukaččím hnízdem.
A co Amadeus, jehož natáčení je přímo provázané s Kampou, kde budete Formana v létě hrát?
PD: To natáčení je spojené s Prahou jako takovou a s velkým návratem pana Formana do Československa. Myslím si, že to pro něj byla jedna z velkých motivací, proč něco takového natočit. Mohl se díky tomu vrátit domů. Amadeus je samozřejmě mistrovské dílo.
MA: Amadeus je mistrovské dílo, ale pokud má mít člověk k něčemu niterný vztah, možná to jsou jiné filmy. Amadeus už má v něčem parametry amerického blockbusteru, ale třeba úspěch Přeletu nad kukaččím hnízdem je v něčem překvapivým.
Na čtené zkoušce, kterou jsem měl možnost vidět, jste Miloše Formana oba mluvili hlubším hlasem, než máte doopravdy. Jak ho budete hrát?
PD: Hlubším hlasem asi mluvit budeme. Budou tam prostupovat prvky Miloše Formana v různých tónech, ale bude tam zastoupený každý z nás, ať už Mára, nebo já. A ten mix barev udělá našeho Miloše Formana. Nebudeme se ho ale snažit napodobovat tak, že by v prvních řadách omdlévali, že ožil.
MA: Ale uvidíme, třeba to tak dopadne (smích).
PD: Kdoví (smích).
A jaké to je se mezi sebou alternovat? Protože jako činoherní herci se moc často nealternujete…
PD: V činohře to není tak častá věc, to je pravda. Na alternaci je důležité, abyste se alternovali s fajn člověkem a pak už to může přinést jen samá pozitiva. Máte o inspirační zdroj víc. Někdo další se zabývá ve stejnou chvíli spolu s vámi stejnou látkou a stejnou rolí. A když nemáte zavřené oči, můžete to společně sdílet. Můžete se posouvat a inspirovat navzájem. To mi na tom přijde skvělé.
MA: Se zkoušením v alternaci nemám moc zkušeností, zatím jsem takhle pracoval jen na jedné inscenaci. Ale v té souvislosti mi naskakuje, že pak máte jen polovinu času, kdy zkoušíte. Přitom jste zvyklí na svůj rytmus, na to, že se věci nějak posouvají, ale ony se pak třeba neposouvají tak rychle. Protože třeba polovinu času jen koukáte na to, jak zkouší někdo jiný. Inspirace a obohacení v roli je určitě skvělé, ale pokud jde o praktické řemeslo a nazkoušení té věci, je to obtížnější.
Miloš Forman ve vaší hře říká, že má raději film než divadlo, což asi tak překvapivé zase není. Jak to ale máte vy? Dá se to říct?
PD: Mám raději to, kde je mi v tu danou chvíli líp s těmi danými lidmi. Nejde o to, jestli je to natáčení, nebo divadlo. Když mě baví lidi, se kterými to je, je mi vlastně jedno, co to je za druh práce.
MA: Mám to podobně. Důležité je, s kým to děláte a materiál, s nímž máte pracovat. Jestli je to pro film nebo pro divadlo… samozřejmě to má svoje specifika, ale neřekl bych, že je jedno lepší než druhé.
Oba jste opustili stálé angažmá ve velkých a slavných divadlech, Patrik odešel z Národního divadla, Marek z Divadla na Vinohradech. Jak vypadá váš současný divadelní život?
MA: Patrik má těch rozehraných věcí ještě docela dost, ale já už dohrávám na Vinohradech jen jednu inscenaci. Od divadla jsem se spíš vzdálil, ke zkoušení jsem se vrátil díky Formanovi, divadlo jsem vlastně nezkoušel třeba rok a půl. U divadla je vaše cesta k výsledku mnohem kratší a můžete ji pozorovat celou. Ve filmu natočíte svou roli, pak trvá měsíce, než se dočkáte výsledku a ani nevíte, jaký bude. U divadla máte větší přehled, to mě baví. I to víc prožíváte v celé té partě lidí, když se potkáváte od začátku od zkoušení až po reprízy.
PD: V La Fabrice jsem nedávno nazkoušel představení A tak tě prosím, kníže od Karla Steigerwalda. Čas na jevišti tam intenzivně trávíme s Jirkou Štréblem. Mohl jsem se na něj koncentrovat při zkoušení, strašně mě baví se dívat na kolegy, jak hrají. Vlastně jsem pak takový divák (smích). Užili jsme si tam pěkný divadelní zážitek.
A co jistota a nejistota v životě mladých mužů a mladých herců? Protože angažmá přece jen s určitou jistotou spojené je…
PD: To je pro mě velká otázka. Úplně si ale nemyslím, že jsme ještě mladí herci…
MA: … ale jo (smích)…
PD: … úplně už to tak není (smích). To, že jsme se jistoty angažmá zřekli, je ale myslím skvělé. Oba jsme k tomu měli své důvody, jeden z mých byl, že právě ta jistota může vést i ke stagnaci. K něčemu, co pro mě s tvořivou prací moc nesouvisí. A jsem rád, že od té doby, co jsem z Národního divadla odešel, jsem mohl ochutnat různé druhy práce a různé varianty mojí profese. Ta barevnost, ta paleta je něco, co ve mně zase zažehlo chuť a nadšení k herectví. Každý to má ale jinak. Někdo je v angažmá třeba 39 let a má jiskru pokaždé, když jde přes vrátnici do divadla. A je šťastnej. Jde o povahu. Sedm let jsem byl ve Švanďáku, sedm let v Národě (Švandovo divadlo a Národní divadlo – pozn. red.) a zjistil jsem, že moje jiskra uhasíná. A tak jsem zkusil tohle a funguje to. Jemná dávka nejistoty myslím k té profesi patří.
MA: Je to tak. Ta jistota divadelního angažmá ale není zase až tak lákavá. Máte jistotu, že budete mít nedostatečný příjem a nebudete mít moc času na nic. Na jistotu jsou myslím lepší zaměstnání (smích), než je divadelní angažmá. V tomhle to není zase taková výhra.
Když jste se fotili, říkali jste si, že to vypadá, jak kdybyste založili nějaký startup. Jen jste vtipkovali, nebo máte v hlavě i plány na další pracovní budoucnost, které třeba vůbec nesouvisejí s herectvím?
PD: Kdybych věděl co a věděl, že mě to bude bavit a že to k něčemu bude, šel bych do toho hned. Ale je těžké něco takového najít.
MA: Přesně.
PD: Hlavně já toho moc neumím. Měl bys něco umět, když chceš něco dělat, si říkám (smích). To je potom těžký.
MA: Samozřejmě všichni máme nějaké ideály nebo sny, nejde ani tak o ten nápad, jako spíš o tu realizaci. Pak člověk musí počítat s tím, že třeba několik let nebude mít vůbec žádnou jistotu a vůbec žádný volný čas. A museli bychom se vzdát toho, co v rámci toho hraní máme. Takže ne, že bychom teď začali třeba vyrábět menstruační kalhotky. To nás asi nečeká.
Zdroj: autorský text
