Před pár týdny jsme se v seriálu Slavné české mordy vrátili ke kauze Martina van Fabiána. Ten byl za „vraždu, kterou spáchal ve své mysli“, odsouzen na 15,5 roku vězení.
Délka trestu i samotná charakteristika činu vzbuzovaly od samého počátku silné pochyby. Nehledě na bizarní skutečnost, že soudní spis tohoto případu vrchní soud označil za literární dílo, na jehož stránkách se proháněly fantasy postavy z Pána prstenů včetně Gluma.
Jenže to není vše. Fabián je od 4 měsíců neslyšící a u soudu, u kterého evidentně kvůli svému znevýhodnění nechápal, co se tam říká, mlčel. A jak pronesl soudce, „obviněný nic nenamítá, tedy souhlasí“.
Na tuto skutečnost kromě Fabiánovy matky, která za právo svého syna na spravedlivý proces bojuje jako lev, poukazuje například také Václav Peričevič, předseda Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun, nebo europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL).
Fabiánova matka se odvolala ke všem možným soudům, ke kterým to jenom šlo. Leč marně. Ve středu 5. března neuspěla ani s žádostí o obnovení procesu. Hodlá ale pokračovat. „O Martinově vině, či nevině, ať rozhodne soud. Já pro něj jen žádám spravedlivý proces,“ prohlásila v rozhovoru v TV A11, který v ní poběží první jarní den.
Vzhledem ke stavu české justice, kdy se ve vězení ocitají s největší pravděpodobností nevinní lidé, nejkřiklavějším případem je notoricky známá kauza Petr Kramný, však v nápravu příliš nevěří. „Vrána vrána oči nevyklove,“ shrnuje svůj názor na propletence soudních vazeb, díky kterým je obnova procesu v Česku téměř nemožná.
Je to tak ale správně? A má nám to být jedno, když nás bezprostředně se to netýká? A co když je to jen zatím?
Zdroj: autorský text
