Co právě teď děláte? Čemu se věnujete?
Momentálně jsem v našem venkovském, krásném kamenném domě ve Vrchotových Janovicích. Tady máme s mým partnerem Martinem i velkou zahradu a pejska a užíváme si volna, ale každý večer samozřejmě sledujeme, co se děje na naší letní scéně. Martin je druhým jednatelem Ungeltu.
Jak se daří vašemu divadlu?
Na letní scéně hrajeme už od začátku června a budeme hrát do poloviny září. A musím to zaklepat – zájem je mimořádný. Nečekal jsem to.
Na které představení byste chtěl diváky pozvat? Jaké je vašemu srdci nejbližší?
Jako principál bych si měl stát, a stojím si, za každým představením, které divadlo uvádí. Nejbližší je mi ale logicky to, ve kterém hraji i já. Jedná se o krásnou americkou hru Housle, kterou jsme uvedli v evropské premiéře. Jako režisér je pod ní podepsán legendární Ladislav Smoček. Byla to nádherná práce. S chutí hraji starého sešlého italského krejčího v New Yorku.
13. srpna vám bude 75 let. Jakou chystáte oslavu?
Žádnou. Narozeniny oslavím na jevišti, ten večer hrajeme Housle. Po představení chvilku pobudu s klukama, tedy s Langmajerem a s Liškou a s lidmi, kteří s námi představení spoluvytváří – s technikou, garderobou a tak dále. Ale jen krátce, nadělil jsem si devět představení za sebou, takže na žádný mejdan v pětasedmdesáti už síly mít nebudu.
Jak je pro vás důležitý výběr herců pro vaše divadlo? Mám pocit, že je pro vás důležité, aby s vámi nějak rezonovali a byli vám blízcí.
To říkáte naprosto přesně. Jsem soukromý divadelník a ve svém divadle chci potkávat jen ty, které rád vidím. Pokud jde o herce, v hledišti jsou v přesile vždy ženy, a tak jim chci dopřávat kromě zmíněných Langmajera a Lišky také třeba Richarda Krajča, Davida Švehlíka, Vojtu Dyka, Petra Stacha, Martina Písaříka, Jana Holíka, Vincenta Navrátila, vbrzku Sašu Rašilova, Jiřího Dvořáka, Marka Němce, Igora Orozoviče, nebo naše bardy Petra Kostku či Františka Němce… Z hereček třeba Jitku Smutnou, Taťjanu Medveckou, Reginu Rázlovou, Alenu Mihulovou, Báru Štěpánovou, Táňu Dykovou, Lucku Štěpánkovou, Petru Nesvačilovou atd.
V 90. letech jste dělal televizní triptych s Milošem Kopeckým. Jaký vztah jste měl k němu?
Pan Kopecký byl první, komu jsem svěřil, že bych chtěl mít divadlo. Hodiny a hodiny jsme o něm spolu debatovali. Miloš Kopecký byl můj nejdůležitější rádce. Říkal mi: „Já být mladší, tak si divadlo také otevřu. Milane, jednou budete dobrý principál a Ungelt dobré divadlo. Máte na to. A hrajte jen svátečně. Dobrých herců je dost, dobrých divadel málo. Hanzlíka, Preisse a Bartošku stejně nedoženete. Oddejte se svému divadlu.“
Když se ohlédnete za svým životem, co bylo za těch 75 let pro vás nejlepší a co nejhorší?
Pro můj život byl zásadní listopad 1989. To se zrodil můj sen o soukromém divadle. Díky panu Kopeckému jsem uvěřil, že svůj sen zrealizuji.
A pokud jde o můj osobní úděl, do roku ´89 jsem se hluboce styděl za to, že jsem homosexuál. Snažil jsem se to léta skrývat, což bylo zbytečné, něco takového se skrýt nedá. Tuhle hru hrají kupodivu mnozí ještě i dnes, což vůbec nechápu. Můj Martin má dvě dcery – devatenáctiletou a šestnáctiletou – a ty nade mnou kroutí hlavou. Když potkáme dva radostné kluky, co se drží za ruce, otáčím se za nimi a holky říkají: „Prosím tě, co blbneš, to je normálka.“ Tahle generace to jako problém nevnímá. To je pro mě šťastná okolnost, jsem rád, že jsem se dočkal. V socialismu radostný homosexuál neexistoval. Ale na svou homosexualitu samozřejmě pyšný nejsem, ale už se za ni nestydím. Není na co být pyšný, svou sexuální orientaci si člověk nevybírá. Můžete být hrdý na něco, co jste dokázal, ale ne na to, že jste heterosexuál nebo homosexuál. To je danost, kterou neovlivníte, stejně jako neovlivníte, jestli budete měřit dva metry nebo metr padesát, jestli budete Čech nebo Rom. Buďme každý sám sebou.
A co pro vás bylo nejtěžší?
Společenství, ve kterém jsem do roku ´89 žil. Neumožnilo mi více se prosadit. Trefně to okomentoval Miloš Kopecký, když mi bylo třicet, řekl mi: „Hochu, Žid a homosexuál se v reálném socialismu neprosadí. Smiřte se s tím.“ Zasáhlo mě to, ale brzy jsem zjistil, že má pravdu, a hlavně, že to se mnou myslí dobře.
Na co se nejvíc těšíte?
Baví mě žít střídavě v Praze na hradčanském Novém Světě a v našem venkovském domě ve Vrchotových Janovicích. A pořád se umím těšit z našeho divadla – z naší letní i kamenné scény.
A co byste si právě teď nejvíc přál?
V pětasedmdesáti neřeknu nic nového – zdraví. Ale proto musí člověk také něco udělat. V Janovicích každé ráno plavu, chodím na dlouhé procházky se psem, a nebo si sednu na vláček a zajedu si do Sedlčan a tam si přečtu v kavárně noviny – jsem zkrátka stále akční tvor. Mám pořád chuť a dost elánu času vzdorovat. A důležitý je humor, to je velká deviza. Takže shrnu-li to, přeji si, abych byl zdravý a uměl si dělat srandu sám ze sebe. A přiznám se, že bych se rád dožil manželství pro všechny.
Milan Hein
Narodil se 13. srpna 1946 v Hranicích na Moravě.
Hrál v řadě oblastních divadel, se svou sestrou, známou moderátorkou Martou Skarlandtovou spolupracoval na autorských divadelních představeních v pražské Redutě. Od roku 1995 je principálem svého Divadla Ungelt. Loni vydal vzpomínkovou knihu Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt.
V roce 2016 na své 70. narozeniny uzavřel registrované partnerství se svým přítelem Martinem Šimkem.
Zdroj: vlastní zdroj
