Letos slaví Vámi založené divadlo Sklep 50 let existence. Jak to prožíváte?
Když jsme divadlo zakládali, byl jsem ve věku, kdy jsem měl pocit, že padesátka je věk, kdy se umírá. Řídil jsem se heslem Johna Lennona: „Nevěřte nikomu, komu je nad třicet“ a do délky padesáti let jsem nedohlédl. Je pravda, že na společných oslavách narozenin, které jsme se Sklepem a přáteli pořádali v desetiletých výročích, jsme to heslo upravovali na „nevěřte nikomu nad 40“ a posléze i na padesát. I tak musím říct, že jsem pořád tímto výročím překvapen, neb podle pocitu, který jsem měl ve čtrnácti, bych dnes měl být už dávno mrtvý.
Jak vás vůbec ve 14 letech napadlo založit s Davidem Vávrou divadlo?
Začalo to na celoškolním shromážděním, kde mluvil pan ředitel Pavel ke všem žákům školy. My jsme s Davidem dostali najednou nutkání vystoupit. Vylezli jsme na stůl a přednesli báseň spolužáka Pavla Auerbacha: „,Plný krajáč mléka, po bradě mi stéká, když ho utřu stéká zas, kéž by ho vzal ďas“. No a pak už jsme zalezli v domě babičky Davida Vávry do sklepa a tam na hromadě uhlí a brambor jsme začali bavit naše spolužačky hraním divadla. Pak ale Pavel Auerbach načůral babičce do zavařovacích sklenic, babička nás vyhodila ze sklepa a my jsme museli začít hrát na veřejnosti. Zakladatel naší veřejné činnosti tak byl spíše Pavel Auerbach. A babička.
S Davidem Vávrou se kamarádíte víc než 50 let. Co na něm máte nejraději?
Na Davidovi je pozoruhodný především rozsah jeho činnosti. Věnuje se herectví, architektuře, architekturu i přednáší, vychoval čtyři skvělé děti a je s ním pořád sranda. Je schopen si dělat srandu v jakémkoliv prostředí a v jakékoliv situaci. Většinou s vážnou tváří. On si dělal srandu i z toho, že po borelióze částečně ochrnul. Důležité je, že jeho humor je kompatibilní s mojí nudnou podstatou. A navíc on sám ve své duši nepostrádá hloubku.
Jak se vypořádal se zdravotními těžkostmi, kterým kvůli borelióze čelil?
Měli jsme posledních pár let takové období, kdy se na nás lepily různé neduhy nebo úrazy. Oba jsme utrpěli pár úrazů po sobě. Chvíli chodil o berlích on, pak zase já. Pak jsem měl boreliózu. Ještě dnes bych podle bolestí kloubů mohl předpovídat změny počasí. No a pak měl boreliózu David. Nemohl hýbat rukama a skoro nechodil. Trpělivě však rehabilitoval a dnes už se hýbe dobře. No a pak přišla pandemie. David říká, že pokud v tom není zlý úmysl, tak si můžeš dělat srandu úplně ze všeho. Tedy i z pandemie. Tomu, čemu nemůžete vzdorovat, jako je násilí nebo nepřízeň osudu, se musíte vysmát. Přináší to úlevu. Humor pomáhá na všechno.
Co pro vás bylo za ty roky se Sklepem nejlepší?
Před zhruba deseti lety jsem byl duševně i fyzicky hodně na dně. Už pár let jsem v divadle nehrál, a v té mé zoufalé situaci jsem se do Sklepa vrátil. Společnost Sklepáků mi hodně pomohla. Energie, která tu panuje, mi opět navrátila sílu. Zjistil jsem, že divadlo Sklep je vlastně taková regenerační platforma.
A co nejhorší?
Když nemůžeme hrát.
Po ukončení studia režie na FAMU přišel poměrně velký úspěch s vaším debutem Vrať se do hrobu!, na který jste pak navázal dokonce Českým lvem za film Díky za každé nové ráno. Překvapil vás takový úspěch?
Vlastně i za Vrať se do hrobu jsem dostal cenu za debut na Festivalu českých a slovenských filmů, což byl předchůdce Českých lvů. Musím říct, že člověk netočí filmy kvůli cenám. Chcete prostě natočit film, který bude lidi zajímat a budou na něj chodit. S cenami jsem nepočítal. Ale když byly, tak jsem byl mile překvapen a velmi potěšen.
Pak jste to zkusil úplně jinak a přišla Perníková věž. Ta naopak příliš neuspěla. Ani váš zatím poslední celovečerní film O život. Chystáte se ještě natáčet filmy?
Každý film je moje dítě, takže se jich musím zastat. Perníkovou věž vidělo v kinech 145 tisíc diváků, což není tak špatné. A obdrželi jsme za ni cenu v hlasování diváků v anketě Žebřík. Film O život měl také přes sto tisíc diváků. Petr Zelenka, jehož tvorby si vážím, v nějakém rozhovoru na dotaz „na který film se na Českých lvech zapomnělo“ odpověděl, že na O život. Kritika nás sice nepochopila, ale neznamená to, že bych na film zanevřel. Nepoddávám se poraženeckým náladám. Takže opět něco připravuji.
Obrovský úspěch měl naopak v 90. letech zábavný pořad Česká soda, na nějž nyní volně navazujete v televizi Seznam třeba dalším dílem Alles Gute nebo parodií na projev prezidenta Zemana. Máte v tomto ohledu nějaké plány?
Tahle tvorba vlastně vznikla na zakázku, když mě oslovil producent Fero Fenič. Napsal jsem scénku Alles gute a ta měla takový úspěch, že jsme z toho udělali seriál. Když Soda skončila, tak jsme občas točili skeče na vlastní pěst a v poslední době i na podporu Konta Bariery. Na TV Seznam je to vlastně taková živelná tvorba. Nic neplánujeme, ale tvoříme.
S divadlem Sklep jste začínali během tuhé normalizace, pak přišla revoluce a boom svobody. A co teď. Jak vidíte současnou politickou situaci u nás?
Nevidím politickou situaci u nás nijak růžově. Nechápu, jak se může prezident v době, kdy je potřeba lidi stmelovat, chovat tak pohrdavě a vulgárně ke svému vlastnímu národu. Je stále zalezlý a když se objeví, tak jen plivá urážky na své oponenty, nadává na novináře – k jejichž střílení vyzýval sedíc po boku prezidenta Putina, umělcům vzkazuje, že jim neškodí, když mají hlad, podnikatelům, kteří krachují, zase, že se aspoň pročistí trh. Tak nějak to lidsky nechápu. Ale víte, co se říká: „karma je zdarma“.
Vede si vláda v současné pandemii dobře?
Tak vláda je hlavně pan premiér Babiš. Připomíná mi brouka Pytlíka, který všemu rozumí. Jeho mikromanagement se stal zvláště v posledních měsících vyhlášeným. Na co vláda sáhne, tak hned na začátku nefunguje, viz portál na prodej elektronických dálničních známek, nebo registr k očkování. Když vědci nabídnou testy zdarma, tak je raději nakupujeme dráže v Číně. Co vláda slíbí, tak zase hned popře. Někdy vláda dokonce kritizuje opatření, které sama zavedla. A velmi často to vypadá, že než lidské životy, je důležitější byznys. Nedá se věřit vůbec ničemu.
A co my, Češi, jak to zvládáme?
Na to, jaký panuje v systému chaos, tak to Češi zvládají celkem trpělivě. Ale nedivím se, že z výše uvedených důvodů někomu už trpělivost dochází.
Před zavřením divadel jste měli vaše představení pravidelně vyprodaná. Jak pandemie kromě toho ovlivnila vaši práci?
Celkem jednoduše. Nehrajeme. Ale Na Jezerce jsme na podzim nazkoušeli hezké představení o bratrech Mašínech. Ovšem nikdo neví, kdy hrát začneme. Jsem synem pesimisty a optimistky, takže se považuji za skeptického optimistu. A to mi dává přesvědčení, že nás v každém případě do práce pustí až jako poslední.
Co tedy teď děláte?
Dělám to, na co jsem jinak neměl čas. Pracuji na scénáři filmu a spolupracuji na scénáři pro televizní seriál. Také jsem dostal od jednoho nakladatelství nabídku na napsání knížky, tak zkouším být spisovatelem.
Co nás pandemie mohla naučit?
Pandemie nás zastihla v období relativního blahobytu. Také v době technologického rozmachu. Elektronika, digitalizace, elektrická auta, blížící se cesta na Mars, atd. A hle, najednou pána tvorstva zaskočil malinký virus. A najednou v tom zajetém světě začal panovat chaos, ekonomické propady a stoupající počet mrtvých. Z toho mi vychází, že bychom neměli hledět jen na technologie, ale také žít víc v souladu s přírodou a být připraveni na nepřízeň přírodních jevů. Vážit si v životě konečně i malých radostí. A udělat si čas na naše blízké a přátele. A nepodléhat pocitům, že máme svět v hrsti.
Jak dlouho to bude podle vás trvat?
Myslím, že bychom se měli zeptat pana premiéra. Ten z nás o tom ví nejvíc. A je expert na pandemie všeho druhu. Patří mu 80 % testovacích středisek a určitě vlastní i spoustu očkovacích center. Také má kontakty. To on sehnal vakcíny. On sehnal roušky, on sehnal testy pro školáky a on řídí distribuci vakcín. Tak bude jistě vědět, kdy to všechno skončí.
Jaký máte největší profesní sen?
Natočit ještě jeden, nebo pár filmů.
Co byste si pro sebe právě teď nejvíc přál?
Být zdráv. A zachovat si i zdraví duševní.
Milan Šteindler
Narodil se 12. 4. 1957 v Praze.
Vystudoval FAMU, obor režie.
Zakladatel divadla Sklep, hrál ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam nebo Tomáše Vorla Pražská pět.
Režijně debutoval s filmem Vrať se do hrobu, kde ztvárnil i hlavní roli zarputilého sociologa. V 90. letech natáčel Českou sodu, kde hrál především v jazykových kurzech Alles Gute s Davidem Vávrou. Natočil také filmy Díky za každé dobré ráno, Perníková věž a O životě. Skvěle nadaboval večerníčkový seriál Z deníku žáka 3.B aneb Edudant a Francimor.
Je ženatý a má dvě děti.
