Výstava Sluneční králové v Národním muzeu má obrovskou smůlu, většinu času je totiž muzeum uzavřeno. Povedlo se však vyjednat její prodloužení, čemu přikládáte fakt, že to Egypt povolil?
Výstava byla prodloužena do 7. června, a to je také den, kdy začne příprava na návrat jednotlivých skupin exponátů do míst jejich původu. K jejímu prodloužení až do začátku června došlo díky velkému úsilí, podpoře a zájmu vedení Národního muzea, vstřícnému vztahu egyptské strany a postavení našeho ústavu v Egyptě. Egyptská strana opakovaně vyjádřila uznání naší dlouholeté práci v Egyptě a od začátku nám vycházela ve všech ohledech maximálně vstříc.
Dokládala zájem Čechů návštěvnost v týdnech, kdy bylo muzeum otevřené? Pokud se nepletu, výstava byla k vidění pouze šedesát pět dní a za tu dobu ji vidělo přes 35 000 lidí…
Toto nemohu hodnotit, ale podle čísel byla návštěvnost skutečně velká a doufám, že pár desítek tisíc lidí výstavu ještě stihne vidět. Česká i mezinárodní veřejnost si to určitě zaslouží. Bude muset uplynout řádka let, než se nám něco podobného opět podaří.
V čem jsou podle vašeho názoru Sluneční králové výjimeční?
Výstava poprvé vůbec shromažďuje unikátní prameny k historii výzkumů jedné lokality, které trvají s přestávkami již více než jedno století. Rovněž téměř tři stovky artefaktů z našich výzkumů, ze zahraničních muzeí i ze sbírek Národního Muzea patří k tomu nejlepšímu, co tato lokalita nabízí včetně královských a nekrálovských soch, reliéfů, oltářů a stél, nápisů, textů a mnoha dalších. K tomu patří samozřejmě i vědecký aparát a řada příběhů, které pomáhají porozumět tomu, proč je studium této nejstarší civilizace na planetě Zemi a srovnávací studium civilizací jako takových, tak důležité i dnes.
Vy jste se na přípravě výstavy roky podílel. Co bylo nejtěžší a nemáte pocity zmaru, když si ji už řadu měsíců nemůže nikdo prohlédnout? Jak dlouho vůbec její plánování trvalo?
Výstava se rodila po dobu nejméně pěti let. Nejprve to byla dlouhá jednání v Egyptě o aspektech výstavy, její povaze a výběru předmětů. Egyptská vláda nám poskytla naprosto bezkonkurenční podmínky, i s ohledem na to, co náš ústav v Egyptě dlouhodobě v oblasti výzkumu, restaurování a propagace kulturního dědictví ve spolupráci s egyptskými partnery dělá a jaké má renomé. Pak do toho vstoupilo Národní muzeum a česká vláda, bez jejichž zásadní pomoci by výstava vůbec nemohla vzniknout. Už jsem zmínil, že poslední fáze – vlastní budování výstavy – bylo zcela v režii lidí z Národního muzea, náš ústav zajišťoval přípravu asi stovky artefaktů přijíždějících z Káhiry a vědeckou odbornou spolupráci.
A dokážete jmenovat jeden jediný exponát, který je pro vás nejzásadnější?
Tak to by bylo nefér, ukázat na jeden z několika stovek. Výběr jednotlivých exponátů je takový, že každý návštěvník si zcela jistě najde ten „svůj“, na který bude vzpomínat nejvíc. Takže to nechám na návštěvnících, aby svým výběrem hlasovali. Všechny vystavené předměty si zaslouží pozornost a obdiv. Proto také jsou vystaveny. A každý z nich je součástí příběhu lokality a slunečních králů páté dynastie a její historie i v pozdějších období starověku. Určitě ale chci upozornit čtenáře na publikace, které k výstavě vyšly, a to i česky – průvodce s výběrem předmětů a doprovodnými úvodními texty, výpravná kniha studií k historii Abúsíru a letos vyjde ještě kompletní katalog předmětů, jehož zpoždění bylo způsobeno souběhem několika faktorů.
Češi působí na vykopávkách v Egyptě od počátku šedesátých let, mají na kontě řadu objevů. Proč jsou zrovna Češi v Egyptě tak úspěšní?
Na tuto otázku se mi hledá těžko jednoznačná odpověď a vlastně bych také rád věděl proč… Myslím ale, že je to kombinace několika faktorů, ke kterým patří vysoké nároky kladené na členy ústavu i studenty, kontinuální poctivá práce, moře dřiny, vize i schopnost a odhodlání překonávat doby, kdy hrozilo, že česká egyptologie nepřežije. K tomu přistupuje naše vize egyptologie jako totální vědy nacházející se v průsečíku společenskovědního, přírodovědného i technického bádání. A v neposlední řadě i láska k Egyptu, Egypťanům, intuice a štěstí ve výzkumu.
A kde se vzala vaše láska k Egyptu?
Co si jsem schopen vybavit, tak to byla nejprve Afrika, která mě obrovsky přitahovala. V deseti letech se mi dostala do rukou knížka Vojtěcha Zamarovského s názvem Jejich veličenstva pyramidy a bylo prakticky rozhodnuto. Civilizace na Nilu, její obdivuhodná kultura i nevyřešené záhady, stejně jako to, že tehdy, před rokem 1989, nebylo moc pravděpodobné, že bych se do Egypta mohl podívat, představovaly důvody mé fascinace. A sotva jsem vstoupil poprvé v roce 1991 do země, hned jsem si zamiloval zdejší lidi, hlavně naše dělníky na výzkumu. Jsou bezprostřední, chudí, ale vidí svět možná jasněji než my, dokáží se radovat z každého dne a zdánlivých maličkostí, a přitom v sobě mají jakousi přirozenou pokoru.
Máte ještě nějaké další oblíbené místo na světě?
Míst a oblastí, která kromě domova miluji, je mnoho – Bretaň, jih Francie, Londýn, Manhattan, Velikonoční ostrov nebo Severní teritorium v Austrálii. Ne že bych tam jezdil pravidelně, ale pobyty v nich se do mě zapsaly velmi hluboko. Měl jsem štěstí, že jsem je mohl vidět kvůli své práci na téma analýzy srovnávacích studií civilizací (knížka která tuto práci trvající řadu let shrnuje vychází letos v květnu v nakladatelství Jota pod názvem Sedm zákonů) a v posledních několika letech i díky společnému projektu s režisérem Petrem Horkým na celovečerním filmu, který by se měl objevit toto léto s názvem Civilizace. Dobrá zpráva o konci světa.
Dokážete spočítat, kolikrát jste v Egyptě byl?
Od roku 1991 navštěvuji zemi v podstatě několikrát do roka. Nikdy jsem to nepočítal, ale možná to bylo již stokrát. Někdy je to opravdu jen na skok, kdy je nutné vyřídit úřední záležitosti, někdy je to na několik týdnů kvůli práci na expedici. Doby, kdy jsem v Egyptě trávil souvisle několik měsíců, jsou nenávratně pryč. Už si to nemohu dovolit. Ve spojení s konferencemi a dalšími cestovními povinnostmi se mi v posledních letech při balení kufrů, tedy když byl svět ještě normální, dělalo často už zle.
Bude to první místo, kam se vydáte, až pandemie skončí?
Ve skutečnosti odpovědi na vaše otázky vznikají během probíhající expedice v Egyptě. Egypt je sice řazen na seznam nebezpečných zemí, ale ve srovnání s Českem, kde stále umírá v přepočtu na obyvatele největší počet lidí na světě… Takže ano, nebude, ale již to je Egypt.
Umíte odhadnout, kolik generací archeologů má ještě v Egyptě práci?
Myslím, že toto století si určitě nemusíme dělat starosti. Egypt je obrovská země a jako taková skrývá i nepřehledné bohatství ze své minulosti, a to nejen starověkého Egypta, který sám o sobě trval přes tři tisíce let. Když zabili Caesara na schodech římského senátu, starověký Egypt již prakticky neexistoval. Ta cesta časem je obrovská.
A vidíte mezi mladými archeology pokračovatele česko-egyptské spolupráce?
Určitě ano, náš ústav je z valné části archeologické pracoviště, jako takové bylo i založeno, když mu bylo dáno už do vínku za hlavní úkol pracovat archeologicky v Egyptě. Kromě toho samozřejmě rozvíjíme i další oblasti výzkumu staroegyptské civilizace, jako jsou jazyk, náboženství, historie, umění a další. A taky tak trochu paradoxně zachraňujeme klínopisné bádání, které je důležité pro porozumění role Egypta ve starověku a které na Univerzitě Karlově málem zaniklo.
Sluneční králové jsou vystaveni v Národním muzeu, připadal podle vás v úvahu k uspořádání výstavy jiný prostor, nebo bylo muzeum jasnou volbou?
Národní muzeum je pravým českým svatostánkem kultury a za mě nebylo o čem uvažovat. Má obrovské zkušenosti s velkými výstavami, má skvělé lidi i zázemí, a navíc Univerzita Karlova a Národní muzeum jsou partnerskými institucemi. Takže šlo o první a samozřejmou volbu.
Co máte na Praze rád, kam se tady rád vracíte a v čem je město výjimečné?
Mám rád starou Prahu, oblast Hradčan, Nový svět a obecně místa, kde se zastavil čas. A pak je to Malá Strana, kde jsem studoval střední školu a kterou si pamatuji jako šedivou, zašlou a oprýskanou, ale o to víc tajemnou část Prahy.
A kdybyste mohl, „přestěhoval“ byste do Česka něco egyptského? Ať už něco z nátury, zvyků, tradic, nebo staveb?
Pár pyramid nebo krásných hrobek by se určitě hodilo. Ale teď vážně – to slunce, světlo a teplo dělají obrovský rozdíl v náladě i mentalitě. Takže bych si moc přál, abychom měli egyptské klima a moře. Mořské národy žijící ve Středozemí mají naprosto odlišný přístup k životu. Ne že by to vždy pomáhalo, ale já jsem člověk světla a slunce, bez nich je to takové nanicovaté. Egypťané jsou rozhodně milejší a přátelštější než většina nás, to by bylo taky bezva trošku změnit.
Jak jste vůbec strávil uplynulý covidový rok a dokážete na něm najít něco pozitivního?
Strávil jsme ho běžnými starostmi jako většina z nás – pokud to šlo, chodil jsem do práce, pak jsme museli na univerzitě přejít na online výuku a online řízení. Museli jsme zrušit velkou část expedice na jaře a na podzim se podařilo realizovat také pouze část pracovních plánů. Naštěstí Egypt byl po většinu doby bezpečnější než Česko. Nejvíc samozřejmě trpěli děti a rodiče. Jako každý jsem bojoval se zmatky a snažil se pochopit, kdy můžu ven a na nákup a bojoval s proroctvími podloženými přesnými modely, že za několik dní budou mrtvoly na ulicích nebo s hrozbami a pohrůžkami trestů, pokud něco neudělám. Opravdu si musím klást otázku, jaká skutečně bude cena lockdownů. To ale ukáží až následující roky. Pozitivní určitě ano, na začátku se ukázalo, že v naší občanské společnosti je skutečná síla, odhodlanost a schopnost soucítit a sdílet, což se bohužel vyčerpalo díky naší etapě nezvládání covidu od podzimu dále. Stejně tak jsem rád, že lidé a politici museli odkrýt karty a že se ukázalo, co v kom je. Nebo není. Tato epidemie je myslím naléhavou výzvou k zásadní změně způsobu myšlení, budování společnosti, pojetí, podstaty a smyslu politiky, fungování státu, ekonomiky, obsahu a cílů vzdělávání i naší odolnosti. Snad ji nepromrháme. Jako jednotliví lidé i jako společnost.
