Ono je jedno, v jaké situaci ono mlčení nastane. Samozřejmě, čím víc nám na daném člověku či věci záleží, tím je pro nás ono mlčení trýznivější. Klasický příklad: On slíbí jí, že zavolá, a nevolá. Ona si projde klasické kolečko úvah a pochyb a skončí u otázky: Proč nevolá, když slíbil, že zavolá?
Odpověď je velmi jednoduchá. On slíbil, že zavolá, protože to pro něj v té chvíli byl nejhladší způsob, jak se vymanit ze situace, která pro něj přestala být z nějakého důvodu komfortní. Proto dal slib, který mu umožnil onen rozhovor či jednání v dané chvíli v pohodě ukončit. To pro něj byl ten hlavní cíl. Ne něco slibovat.
Ono to totiž chce kus odvahy říct tomu druhému něco nepříjemného a počítat s tím, že přinejmenším něco stejně nepříjemného si potom vyslechnete i vy sami. Nepříjemné věci se snáze říkají z pozice nadřazenosti. Rodič, učitel nebo šéf v práci nemá problém sdělovat různé nepříjemnosti dětem, žákům a podřízeným. Dokonce to dotyční považují za povinnost vázanou k jejich pozici.
V rovnoprávném vztahu to je ale daleko horší. Kdo není ochoten a schopen jednat s druhými otevřeně a na rovinu, raději před komunikací, která by se mohla stát pro něj nepříjemnou, zbaběle uhne. Třeba v situaci, kdy něco slíbil, ale potom si plnění slibu rozmyslel anebo jeho splnění neměl v úmyslu už od počátku.
Když se potom protistrana začne domáhat splnění daného slibu, a je jedno, zda v osobní nebo pracovní oblasti, zmíněný nešťastník (a nemusí to být jen muž) mlčí. Telefony nezvedá, na zprávy nereaguje. Už jsem se dokonce setkala i s termínem, že danou věc tzv. omlčuje.
Sofistikovanější varianta omlčování je, že dotyčný své mlčení zdůvodní tím, že se cítí být uražen, ideálně něčím, o čem ten druhý ani nepředpokládal, že by se mohlo vykládat jako urážka. Že jde o omlčování se pozná podle toho, že tady nepomůže ani ta nejupřímněji vyslovená omluva. A ještě lepší je, že dotyčný s vámi komunikuje o všem možném a vyhýbá se jenom té věci, se kterou má problém. Třeba právě slibu, který nemá v úmyslu plnit.
Pro omlčovaného je omlčování nejprve matoucí, snaží se jej prolomit a vyjít tomu druhému vstříc. Když to nepomůže, omlčovaný se právem naštve a začne mlčet taky. Pokud omlčovaný považuje nesplnění slibu směrem k sobě za hodně velkou újmu, začne uvažovat také o pomstě a případně ji i realizuje.
Kolem omlčovatele se tak zanedlouho nashromáždí spousta nejprve zmatených, potom naštvaných, nespolupracujících a nakonec i škodících lidí. Omlčovatel se pak už jen diví, že se mu v životě pořád „nějak nedaří“. A jak by se také mohlo dařit, když mlčením ještě nikdo nic nevyřešil.
