Psal se rok 1490. Období relativního klidu a míru. Krvavé doby husitské už byly minulostí a země konečně dýchala volně a beze strachu. Mír je sice krásný, ale co s ním? Prapradědeček zahynul s králem Janem u Kresčaku, ale kde si mám ostruhy dobýt já? To si možná říkal chlapec Dalibor, když si večer už po padesáté vyslechl tento rodinný příběh od sklerotického dědečka.
Byl sice mír, ale klid nikoliv. Slabošský král, který souhlasil vždy s tím, s kým mluvil naposledy a šlechta, která měla v tomto směru velmi dobrý nos. Panovník slabý, úředníci úplatní. Šlechtě začal narůstat hřebínek. Robotní povinnosti, stanovené minulými zkušenostmi, už nestačily. Panstvo se chtělo mít lépe hned a nechtělo čekat. Leckde už začínaly být nesnesitelné podmínky. Přituhovalo tak, že opět začaly vyskakovat plaménky vzpoury poddaných.
Ani Dalibor neztrácel čas. Majetek, odkázaný otcem nestačil, a tak začal upírat právo na dědictví i mladšímu bratru Janovi. Rodinné vztahy byly tak napjaté, že otec Aleš byl přinucen obrátit se na soud. Totéž učinil i jeho syn Jan a Dalibor se ocitl ve velmi nepříjemné situaci. Nakonec soud prohrál a byl přinucen neprávem získaný majetek vrátit. Zápisy Z register komorního soudu o tom vypovídají jasně. Asi si řeknete, soudit se s otcem a bratrem o majetek, tak to chce opravdu silný žaludek. Uplynulo dalších šest let.
Třináctého srpna 1496 vypukla vzpoura sedláků na ploskovickém panství. Adam z Ploskovic to zřejmě přehnal a pohár přetekl. Vzbouření sedláci dobyli jeho tvrz, on byl s nožem na krku přinucen písemně propustit své poddané a vzdát se tvrze. Sedláci se s jásotem vydali požádat Dalibora, aby mohli být jeho poddanými. Poddaní bez pána v té době, to bylo něco nemyslitelného. Dalibor radostně souhlasil. Věděl sice naprosto jistě, že smlouva s podpisem Adama z Ploskovic byla vynucena násilím, a nemá tedy žádnou právní platnost, nicméně získat takové panství, to nebylo k zahození. Ujal se tedy opuštěného majetku.
Adam z Ploskovic se však nehodlal smířit s osudem. Úplatkem či nějakým podobným způsobem se mu podařilo vynucenou smlouvu získat zpět a celý spor zažaloval v Praze. To působilo. Na vzbouřené sedláky udeřilo vojsko, ve velmi krátké době zlomili jejich odpor a následovaly kruté, exemplární tresty. Dalibor byl zatčen.
Alois Jirásek se rozplývá nad tím, jak se nešťastný Dalibor naučil hrát na housle, aby mu lidumilní Pražané přispívali na jeho vězeňskou stravu. Nouze naučila Dalibora housti. Je to dojemné, ale je to pohádka. Ve vězení prožil asi rok a za tu dobu by se nenaučil hrát na housle ani Paganini. Určitě ne natolik, aby se to dalo poslouchat.
Vysvětlení je úplně jiné. Ve středověku se skřipci říkalo housličky a to, že se naučil o nouzi housti, znamenalo, že na žebříku začal vypovídat. Zkrátka mu rozvázali jazyk. Měl vlastně štěstí, poddaného by čekala potupná oprátka, Dalibor z Kozojed byl sťat. Daliborův nález se dostal do Vladislavského zřízení zemského v roce 1500, a později i do Obnoveného zřízení zemského z roku 1627. Stal se právním vzorem, jak v budoucnu řešit selské vzpoury. Jedna z historických pohádek padla.
