Budoucí snad nejznámější horolezec na světě Reinhold Andreas Messner se narodil 17. září 1944 jako druhý z celkem devíti dětí v rodině učitele v městečku Villnöß (italsky Funes), poblíž Brixenu v Jižním Tyrolsku. Jeho start do života nebyl snadný, kvůli velikosti novorozence se již tak obtížný porod odehrál za náletu v době, kdy otec byl navíc na frontě.
Už od raných let byly Messnerovou velkou láskou Dolomity, které mě doslova „za barákem“, a již v pěti letech začal s lezením pod dohledem svého přísného otce. Když mu bylo 13 let, věnoval se horolezectví i se svým, o dva roky mladším, bratrem Güntherem. Kolem dvacítky už oba patřili mezi evropskými horolezci ke špičce.
V 60. letech se Messner inspiroval Hermannem Buhlem, rakouským horolezcem, jedním z nejlepších všech dob, který začal v Himalájích průkopnicky používat alpský styl lezení. Spočívá v tom, že lezecké družstvo má maximálně šest členů, kteří spoléhají jen sami na sebe. Sami si s sebou v batohu nesou všechno, co budou při výstupu potřebovat – zásoby a případně i vodu, stany, horolezeckou výstroj a komunikační techniku, tehdy vysílačky.
Po aklimatizaci v základním táboře se horolezci pokusí zdolat daný vrchol na jeden zátah, bez použití lan a skob a postupových táborů. Nepoužívají přitom kyslíkové přístroje a nosiče jen pro transport materiálu do základního tábora. Výhodou je kratší čas k zdolání vybraného cíle, což snižuje možnost výskytu lavin a vánice. „Alpský“ start na dlouhé trasy začíná obvykle ještě pozdě večer ve 23 hodin, na kratší výstupy ještě před východem slunce, které za dne nevyzpytatelně odtává sníh a led. Tento způsob lezení se také považuje za mnohem uctivější vůči přírodě a horám včetně toho, že horolezci po sobě nikde nic nezanechávají (odhozený horolezecký materiál, kyslíkové lahve a odpadky na trasách na Mount Everest a na další aktuálně „módní“ hory).
Messner uskutečnil svůj první himálajský výstup na Nanga Parbat (8 126 m) v roce 1970, který však byl, bohužel, tragický. Spolu se svým bratrem Güntherem horu zdolali, ale Günthera o dva dny později pohřbila lavina. Reinhold, sám k smrti vyčerpaný, tehdy přišel o 7 (jinde se uvádí 6) prstů na nohou, které mu během výstupu omrzly a musely být amputovány. Ještě několik dní po osudovém sestupu ho sužovaly halucinace, ve kterých viděl bratra, jak se plazí ke stanům základního tábora. Güntherovo tělo bylo nalezeno až o mnoho let později, v červnu 2005, kdy nastalo v Himalájích neobvyklé oteplení.
O osm let později Messner dokázal to, co vědci považovali do té doby za nemožné. Pokořil nejvyšší horu světa bez kyslíkového přístroje.
Po zdolání všech 14 himálajských velikánů vyšších než 8000 metrů Messner jako první spolu s kolegou-průzkumníkem projel na lyžích, bez sněžných skútrů a psích spřežení, napříč Antarktidou a v roce 2004 přešel „pro změnu“ pěšky přes jednu z největších pouští na světě – Gobi. Urazil přitom 2000 km.
V létě 1985, při přelézání zdi svého hradu „Juval“, který koupil o dva roky dříve, spadl tak nešťastně, že si těžce poranil nohu. Rekonvalescence trvala dlouhou dobu, přesto ale v následujících letech podnikl výpravu do Mongolska a přešel pouště Atacama (Jižní Amerika) a Thár (Indie).
Dnes Messner žije životem aktivního skoro osmdesátníka, věnuje se budování svých pěti muzeí věnovaných horám a letos v únoru navštívil i Prahu. O svých dobrodružstvích napsal také přes 80 knih a jednu z nich věnoval pátrání po záhadném sněžném člověku – yettim. Vyšla i česky. Ale bohužel tento záhadný živočich, pokud samozřejmě existuje, unikl i Messnerovi.
