Původně měli horolezci slézt nejvyšší horu Severní Ameriky Denali (dříve Mount McKinley (6 190 m) na Aljašce, tedy v USA. Po invazi „spřátelených vojsk“ v roce 1968 však cesta do USA absolutně nepřicházela v úvahu. Horolezcům se však podařilo prosadit si náhradní cíl – zdolání hory Huandoy (6 360 m) v národním parku Huascaran v Peru, po samotném Huarcaranu (6 768 m) druhou nejvyšší horu pohoří Cordillera Blanca a zároveň i celého Peru.
Na svou poslední cestu expedice 15 horolezců odletěla 23. dubna 1970 z Prahy do hlavního města Peru Limy. Byli mezi nimi i cestovatel, publicista a spisovatel Arnošt Černík (nar. 1926) a fotograf a horolezec Vilém Heckel (nar. 1918). Potřebné vybavení, celkem čtyři tuny různého materiálu, putovalo napřed lodí, na parníku Hortbelt a mělo je už čekat na místě. Místo toho však horolezci čekali na parník, který měl zpoždění, a to celé dva týdny. Při přebírání nákladu se ukázalo, že je částečně vykradený, chybělo asi 400 kg vybavení, především oblečení a potraviny.
Horolezci se tím nedali odradit, překážku překonali a z Limy pokračovali do departementu Ancash, kde ve výšce 3 850 metrů postavili základní tábor u jezera Llanganuco v údolí mezi horami Huandoy a Hurascaran. Předzvěstí budoucích nešťastných událostí, a možná i varováním, a to skutečně závažným, se 18. května stala tragická smrt sice teprve šestadvacetiletého, ale z celé expedice nejzkušenějšího člena expedice Ivana Bortela (nar. 1948). Při túře pod horu Huandoy na nijak obtížném místě uklouzl na mokrém kameni a zřítil se do hloubky asi třiceti metrů. Dopadl rovnou na hlavu a byl na místě mrtvý.
Nastal čas celý záměr přehodnotit. Expedice měla původně v úmyslu provést výstup na Huandoy po obtížné jižní stěně hory, ale po této tragické události to bez Ivana Bortela nepřipadalo v úvahu. Po pohřbu se někteří členové výpravy chtěli dokonce vrátit domů, ale nakonec se horolezci dohodli, že se pokusí o technicky lehčí výstup na nejvyšší peruánskou horu Huascarán.
Přesunuli se proto zpět do svého základního tábora a počítali s tím, že 1. června 1970 se přemístí na jihozápadní svah Huascaránu. Andy však tentokrát ukázaly svou nejhorší možnou tvář. 31. května 1970 v 15.23 hodin základní tábor čs. horolezců smetl okraj laviny kamení, vody a ledu uvolněný ze severní strany Huascaránu uvolněné v důsledku mohutného zemětřesení. Lavina pod sebou pohřbila celý tábor a s ním i celou čs. výpravu a jejich chilského průvodce. Další shodou nešťastných událostí se v táboře právě v tu chvíli sešli až na jednoho všichni členové výpravy, což se tak často nestává. Jen o kousek dál se nacházel Ladislav Mejsnar, takže „nebyl stržen kamennou lavinou, snad nebyl přímo v táboře s ostatními či instinktivně dokázal se tomuto nebezpečí vyhnout. Ale sněhovému okraji, který ho zavalil, již neutekl. Za několik týdnů po katastrofě nalezli domorodí obyvatelé jeho tělo v jezeře, uvádí Lubomír Vejražka ve své knize Huascarán, cesta končí, cesta začíná (1995).
Nebyly to však jediné oběti. Zemětřesení později nazvané Ancash podle departementu, který jím byl postižen a také známé jako „velké peruánské zemětřesení“ mělo svůj původ v epicentru lokalizovaném asi 35 km od pobřeží v místech, kde je tektonická deska nazvaná Nazca tlačena pod jihoamerickou pevninu, a to „rychlostí“ asi 8 cm za rok. Pnutí zemských ker se přibližně jednou ročně uvolňuje v zemětřeseních, a to velmi silných (až 9,5 Richterovy stupnice). O tom, že se takové věci v Andách občas prostě stávají, svědčí lidové pověsti, podle nichž v místních jezerech sídlí zlí duchové zvaní Ichickollcos, kteří posílají ze strmých strání Huascaránu a Huandoye ledovcové laviny.
Huascaránské zemětřesení mělo sílu 7,9 Richterovy stupnice a trvalo asi 45 sekund. Uvolnění obrovské energie v tak krátkém čase mělo katastrofální následky. Postihlo oblast o rozloze asi 83 000 km2 (tj. větší než Belgie a Nizozemsko dohromady) a způsobilo paniku a materiální škody i v dalších částech země. Hospodářské ztráty přesáhly půl miliardy (tehdejších) dolarů, v některých městech se zřítilo 80 až 90 % budov. Poškozeny byly i dopravní cesty, což způsobilo potíže s přísunem humanitární pomoci.
V oblasti Huascaránu konkrétně došlo k tomu, že se část nestabilní severní stěny Huascaránu při zemětřesení utrhla a proměnila se v lavinu kamení, ledu a sněhu asi 910 metrů širokou a 1,6 km dlouhou a její objem se odhaduje na 80 milionů m3. Do údolí se valila rychlostí 280 – 335 km za hodinu a pod sebou pohřbila kromě tábora čs. horolezců i města Yungay a Ranrahirca. Přitom zahynulo asi 70 000 lidí (zvířata nepočítaje) a tato lavina je považována za lavinu, která si zatím vyžádala nejvíc lidských životů vůbec.
Památku čs. horolezců připomíná na místě samém památník, k němu z hlavní cesty v okolí Lagunas de Llanganuco vede odbočka označená ukazatelem zřízeným zde v roce 2011 českým velvyslanectvím v Limě.
Měli naši horolezci šanci tuto přírodní katastrofu přežít? Měli, a stačilo málo. Jejich původní tábor pod Huascaránem totiž stál o kilometr dál, mimo budoucí lavinové pole. V souvislosti s vyřizováním pohřbu Ivana Bortela v Limě jej opustili a když se na místo vrátili, jejich místo obsadila japonská expedice, která zemětřesení přežila. A úplně nejlépe by bylo držet se původně a ještě dříve vyhlédnutého místa, opět na bezpečném místě. Jenom členům výpravy učarovala kouzelná horská scenérie u jezera…
Památku našich horolezců si už 50 let každoročně připomínáme i u nás. Touto upomínkou je tradiční závod Jizerská padesátka v běhu na lyžích založený roku 1968 horolezci z TJ Lokomotiva Liberec míněný jako testovací závod a příprava na náročné horolezecké expedice. Jeho účastníci potom při výjezdu z bedřichovského stadionu míjejí památník těchto obětí hor v podobě mohyly navršené z žulových balvanů.
