Vesuv zná jistě každý. Nejen dnes, ale i před mnoha staletími. Jeho dýmající kužel byl vždy důvodem k nejhorším obavám. Tak tomu je dodnes. Sopky bývají často nevyzpytatelné, umíněné, vymykají se lidským předpovědím. Mají i podobné vlastnosti jako lidé. Jsou někdy lstivé a zákeřné. Je velmi těžké odhadnout, co provedou. Přesto se o to lidé pokoušejí. Někdy se jim to i podaří. Při erupci sopky svatá Helena v USA, 18. 5. 1980, bylo obětí méně než prstů na jedné ruce. Děsivý živel smetl vše kolem sebe, ale lidé unikli. Pro antický svět to byla pomsta bohů, pro křesťanský svět brána pekelná.
Země je stará více jak čtyři miliardy let. Jak to, že ještě dosud nevychladla? Chodíme vlastně po tenké a tuhé skořápce. Naše planeta připomíná vajíčko uvařené na hniličku, i s tím vzájemným poměrem části tuhé a tekuté. Kdysi byla tekutá celá. Prvky se přeskupily podle hustoty. Železo kleslo k jádru, lehčí prvky vyplavaly na povrch. O další přísun tepla se postaraly radioaktivní prvky v horninách a jejich štěpení. Výzkum sopek je velmi náročnou a velmi rozsáhlou vědeckou disciplínou. Souvisí s deskovou tektonikou. Laicky řečeno, tuhá skořápka hornin, se sopkou na povrchu, putuje na polotekutém plášti a sopka žije, dokud její kráter leží nad tzv. horkou skvrnou. Uplynou miliony let, kužel sopky se posune, a proud magmatu se zastaví. Sopka vyhasne.
Na planetě Marsu toto zřejmě neplatí. Desková tektonika tam nefunguje, proto mohou sopky růst do naprosto obludných rozměrů. Sopka s poetickým názvem Sněhy Olympu, či Olympus Mons, je toho důkazem. Základna velká jako celá Francie, výška 26 km, a do kráteru by se vešel hravě celý Londýn.
Musíme se smířit s tím, že sopky a jejich výbuchy jsou a nejspíš i navždy budou mimo lidské možnosti ovládání. Jediné, co může člověk udělat, je dokonale sopky poznat a vědět, kdy bude nutné se jim klidit z cesty. Naše planeta není zdaleka tak veliká a každý větší sopečný výbuch je znát. Třeba špatným a deštivým létem na opačné polokouli. Nebo zastavením letecké dopravy. Když v roce 1883, vybuchla sopka Krakatoa, v Sundské úžině, bylo její hřmění slyšet na tisíce kilometrů daleko. Rozvlnila se i hladina v Lamanšském průlivu, na opačném konci světa. Naše planeta je stále velmi vitální.
