Studentské obránce Karlova mostu čekalo za úsvitu, prvního listopadu 1648, překvapení. Pak se dostavila nesmírná úleva a teprve nyní si uvědomili svoje vyčerpání a palčivost ran. Útok Švédů nepřišel. Už nikdy. Do jejich vojenského ležení dorazila konečně zpráva z vestfálského Osnabrücku. Byl tam podepsán mír, už před týdnem. To jen tady, v Praze, o tom nikdo neví.
Generálové poslechli a švédská armáda se stáhla. Definitivně. Nekonečný, třicetiletý konflikt, který dostal Evropu na kolena ekonomicky i kulturně, konečně skončil. Bylo to téměř symbolické. V Praze třicetiletá válka začala, v Praze také skončila.
S ustupujícími Švédy zmizely i sbírky Rudolfa II. Sbírky nedozírné ceny. Obrazy, sochy, knihy. Na osobní rozkaz švédské královny Kristýny I. Dnes už nikdo nezjistí, kdy byly sbírky odvezeny. Pokud to bylo až po podepsání vestfálského míru, jednalo by se již o protiprávní akt, byla by to loupež a nikoliv válečná kořist. Ale to nyní není důležité.
Obránci, pražští měšťané a studenti univerzity mohli být právem hrdi. Švédové počítali se snadnou kořistí. Snad je v tom i utvrdily řeči českých emigrantů, kteří stále žili zakotveni v roce 1618. Spoléhali na to, že jim Praha sama otevře brány, v boji proti nenáviděným Habsburkům. Byl to hluboký omyl. Studentům velel jezuitský kazatel Jiří Plachý-Ferus, celé pražské posádce pak hrabě a velkopřevor řádu maltézských rytířů, Rudolf Colloredo. Praha byla katolická. Vestfálským mírem i obhájením Prahy se uzavřela definitivně i Komenskému možnost návratu do vlasti.
Praha roku 1648 již byla zcela jiná, než v době defenestrace. Katolické náboženství stálo pevně. Ferdinand II. před třiceti lety krutě potrestal stavovské vzbouřence. Jeho syn, Ferdinand III. měl již pro Prahu a její obránce jenom úsměvy a štědrou dlaň. Známý pražský erb, na kterém je ruka s mečem, chránící železnou mříž, je jeho darem Starému Městu. Finanční dary, pocty, polepšování erbů i tituly. Ničím Ferdinand nešetřil.
Na památku obhájení Prahy byl vztyčen i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který zfanatizovaná lůza, ve svém obrazoboreckém nadšení a hlouposti davu, strhla v roce 1918. Mariánský sloup, který se v nedávné době dočkal obnovy, nebyl nikdy vyjádřením servility vůči Habsburkům, ale vyjádřením úcty k prolité krvi pražských obránců.
