Spisovatel Alexandr Petrovič Kazancev nebyl ani historik, ani nemusel psát lži na objednávku. Kultovní jméno, známé sci-fi fajnšmekrům, kteří patří k těm nejrozumnějším lidem na světě, protože nekoukají na národnost autora, ale na kvalitu díla. Tento muž, jehož předlouhý život pohltil téměř celé jedno století, si zaslouží podrobnější vzpomínku.
Narodil se v Kazachstánu, v září roku 1906. Malému Sašovi zřejmě chůze ještě dělala problémy, když se v červnu 1908 do sibiřské tajgy zřítilo cosi, čemu se v pozdějších letech bude ve svém díle věnovat.
Prozatím ještě studuje polytechnický institut a pracovní kariéra započne v metalurgickém kombinátě v Belorecku. Volné chvíle věnuje šachu a hudbě. Co se týče první záliby, stal se z něj mezinárodně uznávaný šachista.
Má štěstí, a v SSSR na počátku let čtyřicátých, je nutné mít štěstí. Proplouvá tehdejšími čistkami bez úhony, a dokonce vymýšlí elektromagnetické dělo, které dostřelí až do USA, což bylo doporučením a získal tak vědeckou laboratoř v hlavním městě. Sen mnoha jiných. Je zajímavé, že se mu vyhnula i čistka spojená s maršálem Tuchačevským, neboť to byl právě on, kdo Kazancevovi laboratoř obstaral. Někdo zkrátka někde rozhodl, že spisovatel unikne, a stalo se tak. Zřejmě ještě nenapsal to co, měl.
Tunguzská záhada opravdu pana inženýra oslovila. Legendy žijí vlastním životem a velmi často jsou nevykořenitelné. Jedna legenda se uchytila i pana Kazanceva, a je prakticky dodnes tvrdošíjně omílána, opisována a předávána dál.
Byl prý první, kdo přišel s domněnkou, že katastrofu v tajze způsobila havárie mimozemské, kosmické lodi. Ano, zmínka tam je, ale pokud jeho povídku, s názvem Výbuch, nečtete pozorně, snadno ji přehlédnete. Je napsána jaksi mimochodem, na okraj, a určitě se neprolíná celým dílem. Kazancev však zná sibiřské reálie, možná že se i s badatelem Kulikem, a jeho informacemi o expedici do tajgy setkal. V době, kdy svoji povídku psal, byl však již Kulik několik let mrtev. Povídka Výbuch byla napsána v roce 1946.
Kazancev použil známou spisovatelskou pomůcku, kterou používali mnozí spisovatelé před ním a mnozí po něm. Pokud chtějí čtenáři něco důležitého sdělit. V knize Dvacet tisíc mil pod mořem se ptá profesor Aronnax a kapitán Nemo vysvětluje. Napadne vás možná Doyle, a jeho naivní a lehce opožděný doktor Watson, který se upřímně diví, že jedna a jedna jsou dvě. I zde je taková naivní postava novináře, která se dozvídá mnoho zajímavého.
Vystupuje zde také fyzik, který se domnívá, že k explozi došlo v atmosféře, proto nebyl nalezen žádný kráter. Výbuch nebyl způsoben kosmickou lodí, nýbrž meteoritem, který se skládal z radioaktivních prvků včetně uranu. Je fakt, že v roce 1946 byly atomové výbuchy nad Hirošimou a Nagasaki ještě velmi čerstvé.
Ani Kazancev neunikl době, ve které žil, a některá jeho díla, kde oslavuje světlé zítřky, lze považovat za úlitbu bohům, které se nedalo vyhnout. Je zajímavé, že i v pozdějších letech, kdy se již volněji dýchalo, Kazancev tvrdošíjně odmítal nabídky účastnit se expedicí do oblasti Podkamenné Tunguzky, kde TO dopadlo na zemský povrch. Snad se bál, že se tam setká s postavami svého příběhu, protože některé z nich byly vytvořeny podle skutečně žijících lidí.
Pan Kazancev i tak vytvořil dílo, které nepotřebuje přikrašlovat žádnou legendou. Vzpomínky na budoucnost, které se objevily o dvacet let později, se již měly o co opřít. Velmi dlouhý život Alexandra Kazanceva, se uzavřel v září 2002.
