„Vychází do strží v hlubokých lesích, vyhledává hlučivé vodopády, má rád husté mlhy z nich stoupající a zejména bledou lunu v husté atmosféře.“ (K. B. Mádl)
August Friedrich Piepenhagen (narozen 1791 v Soldinu, dnes v Mysliboři v Polsku) byl německý malíř, žijící a tvořící v Praze. Zaměřením byl čistý krajinář, který se ke svému umění dopracoval jako autodidakt. Jeho krajiny, romantické a náladové, byly u pražského publika velmi žádané. Jeho obrazy nebyly příliš drahé, staly se (a dodnes zůstaly) oblíbeným sběratelským artiklem.
Pocházel ze skromných poměrů, vyučil se u svého otce knoflíkářem a prýmkařem. Při tovaryšském vandrování po Evropě se dostal do Švýcarska; jeho krajina na něj zapůsobila mocným dojmem a přivedla ho k malířským pokusům. Krátce pobýval v Curychu u krajináře Johanna Heinricha Wuesta.
V roce 1811 ho vandrování zavedlo do Prahy, kde již zůstal natrvalo – pracoval zde na Starém Městě jako tovaryš prýmkaře a knoflíkáře Jana Risbittera a po jeho smrti se oženil s jeho vdovou, s níž převzal i knoflíkářskou dílnu v domě U železných vrat v Michalské ulici čp. 436. Vyženil i dvě děti, s vdovou Kateřinou pak měli ještě čtyři dcery; o dvou si povíme ku konci článku.
S pražským prostředím záhy srostl a stal se oblíbeným a vyhledávaným výrobcem knoflíků, začal zde však také ve větším měřítku s malováním a brzy se stal i uznávaným malířem. Zde uskutečnil své první výstavy.
„August Piepenhagen s Josefem Navrátilem jsou nejvýraznější romantikové v Praze, oba nejkolorističtější krajináři z první poloviny minulého (tedy 19.) století, oba samoukové, třeba že Navrátil pobyl na akademii,“ charakterizoval malíře Karel B. Mádl (1859 v Novém Bydžově – 1932 v Potštejně), český historik a kritik umění.
Nostalgie, citovost a nálada, obliba zřícenin a pitoreskních přírodních scenérií s roklemi, vodopády, zasazených často do soumraku nebo podvečerů, krajiny před bouří s osamělými poutníky, to jsou charakteristické motivy a rysy jeho děl.
„Maluje s nevšední zručností, olejovou barvou, řídce, tence, jakoby akvareloval, a jen málokdy nasadí barevnou skvrnu hutnějšího složení, pak ale činí tak vždy v pravý okamžik, na pravém místě. Neboť je to skrz na skrz malířská individualita, tento opěvatel přírody, a vše vyjadřuje hlavně barvou. U Piepenhagena spatřujeme již mnohé „prosté motivy“, houštinky, stromy u cesty neb u kaluže, svahy, můstky a lávky zcela neromantické, ale vždy jaksi zaplavené náladou, vždy opředené barevnou harmonií, jejíž lahodnosti nelze odolat. Je v tom mnohem více než literární nadšení nad velebností horstva nebo majestátností lesa, nad líbezností niv a luk a zádumčivostí hájů, je v tom kus dobře viděné skutečnosti. Na tu pohlíží vnímavý, tichý muž, který je zároveň mistr svého řemesla a který se kochá třpytem rosy na listech, měsíčního světla na vodách, který rád se dívá do fialových, modravých, zrůžovělých dálek,“ popsal Piepenhagenovo umění František X. Harlas (1865 v Praze – 1947 tamtéž), historik umění, ředitel Muzea hl. m. Prahy a sám malíř.
A pokračoval: „Nemiloval velkých rozměrů, málokdy sedával před plochy velikosti čtverečního metru, ale na kousky lepenky, na klížený papír, na dřevěné destičky maloval svoje ,,sny o kráse“. S kulatou černou čepičkou na hlavě, čistě oholený, s dlouhou dýmkou v ruce, v županu na stolici u stojanu, ve svém zakouřeném pokoji, málomluvný, vlídný — filistr německý, lze tu skorém říci, Piepenhagen představuje se nám jako umělec hlubokého citu a — velké techniky.“
Byl nejen velmi výkonný umělec, ale i zdatný obchodník. Specifikem jeho obchodní nabídky, svědčící o jeho podnikavosti, byly drobné studie obrazu, sestavené na panelech (archy se počtem od čtyř-pěti do patnácti-dvaceti návrhů, rozměrů od tří do dvaceti centimetrů), které (podobně jako vzorníky knoflíků) předkládal svým zákazníkům (nejen v Praze – rozesílal je i do jiných měst); ti si pak podle nich mohli vybrat motiv a velikost budoucího obrazu.
Piepenhagen se dopracoval ke slušnému jmění, jak ukazují pražské policejní přihlášky bydlel na samých lepších adresách – Dům U Černého hada neboli U Zlaté slámy (Husova 156/21), v Paláci Platýz (Národní 416/37), hodně času trávil ve své letní rezidenci na Jenerálce u Prahy, kde se přátelsky stýkal s malíři Josefem Navrátilem, Antonínem Mánesem nebo česko-rakouským spisovatelem a malířem Adalbertem Stifterem, se kterými ho pojilo romantické vidění přírody.
August Piepengahen zemřel 27. září 1868 jako vážený a zámožný muž a uznávaný umělec, dosti často se setkávám s informací, že na zámku v Jenerálce, ale podle úmrtního zápisu se tak stalo v Praze na Starém Městě v jeho posledním bydlišti, spojeném a přestavěném domě U zlatého koníka čp. 325-6 (Smetanovo nábřeží 12 x Karoliny Světlé 31). Byl pochován na evangelickém hřbitově v Karlíně, jeho náhrobek – sochu sedící Múzy – vytvořil sochař velkého jména Tomáš Seidan (jeho medailon najdete v odkazu níž). Protože byl hřbitov v Karlíně zrušen, byl hrob v roce 1905 nebo 1906 přemístěn na Olšany. Socha osazená na náhrobku dnes je kopií, umělecky cenný originál byl po náročném restaurátorském zásahu přenesen do kaple sv. Václava na Vinohradském hřbitově. Na záchraně tohoto významného hrobu se jako adopční nájemci podílejí Oxana Tulajdanová a Bohumír Hlavatý
Piepenhagen měl i své žáky, ale jen diletanty z dobré pražské společnosti poloviny 19. století, ale odchoval i svoje dcery Charlottu a Louisu.
Charlotta (1821 – 1902) byla provdána nejprve za literáta a malostranského učitele Klementa rytíře Weyrothera a podruhé za plukovníka Karla Mohra, svobodného pána z Ehrenfeldu. Její malby jsou jakýmisi dodatky, doplňky otcova díla, malovala komponovaná lesní zákoutí, alpské pohledy, horské stezky, krajiny před bouří.
Louisa, též Aloisie Kannengießer (1825 – 1893), „sestra její, s menším zdarem, protože s menším nadáním, sleduje obdobné cíle, ale raději maluje benátské průplavy nebo pohledy na kraje památné“ – cituji co napsal F. X. Harlas.
Osobnosti Augusta Piepenhagena si historici umění povšimli až v polovině 20. sto-letí: kurátorka Národní galerie Olga Macková uspořádala roku 1960 první Piepenhagenovu výstavu. Od listopadu 2009 do dubna 2010 bylo dílo Augusta Piepenhagena a jeho dcer prezentováno soubornou výstavou v Jiřském klášteře na Praském hradě. Národní galerie vystavuje díla Piepenhagena v pražském Salmovském paláci v rámci expozice Umění 19. století od klasicismu k romantismu. Nejvyšší dosažená cena za dílo Augusta Piepenhagena v aukci je 2,4 milionu korun – obraz Kluziště byl za tuto částku vydražen v roce 2015 v Galerii Kodl.
Zdroje: F. X. Harlas: Malířství, 1908; K. B. Mádl: Zlatá Praha, 1902; Wikipedie
