Zvířata se dokážou přizpůsobit, mají sny (dokonce včely nebo chobotnice), mnohá z nich uvažují, nacházejí originální řešení pro složitější situace – a ráda se vozí. Nejde o cvičené medvědy na motorkách. Kočky si vylezou na robotický vysavač nebo krunýř lezoucí želvy, psi aktivně zvládají skateboard a surfovací prkno, ostatně využívané pasivně také mořskými živočichy. Mezi kuriózní případy patří lvoun, který se pohodově projel na hřbetu velryby. Tuleni a ptáci si s chutí stopují velké vodní drony, určené ke zkoumání mořských proudů a rybích populací. V autě s upraveným řízením si ve výjimečném pokusu poradil šimpanz i pes.
V laboratořích slouží vědě potkani, krysy a myši. Kromě testování léčiv a operačních zákroků nám pomáhají pochopit, jak pracují naše lidské mozky, jak podmínky ovlivňují kognitivní funkce či vzorce našeho chování. Na potkanech a myších bylo probádáno na třicet metod zvýšení inteligence, především genetických úprav. Bohužel je provázely mentální poruchy (chorobná úzkostlivost – potkani si více pamatovali, tedy i negativní zážitky) nebo riziko nádorových onemocnění. Zdá se, že cestou k lepšímu intelektuálnímu výkonu i pro člověka samého je kvalitní strava a vhodný životní rytmus.
Potkani rozpoznávají předměty a manipulují s nimi, najdou cestu bludištěm, učí se z chyb, rozumějí si i s technikou. Jeden z pokusů těžil ze skutečnosti, že zvířata jsou vysoce naladěna na sociální signály ostatních, aby rozlišila přátele – potenciální spolupracovníky, od soupeřů – predátorů. Do výběhu potkanům přidali robotického jedince naprogramovaného na simulaci jejich chování. Hlodavci si na něj zvykli, přijali ho mezi sebe. Když byl potkaní robůtek uveden do nebezpečné situace (uzavřen v ohrádce), ostatní potkani se mu snažili pomoci.
V nejnovějším z testů, realizovaném na Richmondské univerzitě (Virginie, USA), se potkani naučili řídit auto. Vědci postavili autíčko z průhledného plastového kontejneru na potraviny, přidali kola, hliníkovou podlahu a tři měděné lišty fungující jako volant. Když na hliníkové podlaze stál potkan a stiskl tlapkou měděnou pásek, uzavřel se elektrický obvod, který poháněl auto kupředu. Dotykem na levou, středovou nebo pravou lištu se vozidlo pohybovalo různými směry.
Šest potkaních samic a 11 samců bylo vyškoleno k řízení vozítka v arénách o velikosti až 4 metry čtvereční. Když se hlodavci dotkli ovládání a řídili auto vpřed, dorazili k místu, kde si sami odebrali pamlsek. Aby tým povzbudil potkany k zlepšování řidičské dovednosti, umísťoval chutné odměny na stále vzdálenější místa kolem arény. Potkani se naučili šikovně navigovat auto, používat různé nové triky. Někteří z malých řidičů se později ani nezajímali o dobrůtky, ale bavili se samotnou jízdou.
Reakce testovaných potkanů na nezvyklou situaci zjišťovali vědci měřením hladin dvou hormonů: kortikosteronu, který signalizuje stres, a antistresového dehydroepiandrosteronu. Poměr obou látek ve stolici potkanů se v průběhu výcviku měnil a ukazoval, že stres klesal, jak si zvířata osvojovala řidičskou dovednost. Potkani, kteří pocházeli z více stimulujícího, náročnějšího prostředí, se učili rychleji. Aktivní řidiči dosahovali vyšší hladiny dehydroepiandrosteronu než jedinci, kteří se pohybovali pasivně jako cestující v autech s dálkovým ovládáním.
https://www.youtube.com/watch?v=nuESGFkaGJo
Výsledky pokusu prokázaly neuroplasticitu potkaního mozku, schopnost pružně reagovat na nové výzvy. Výzkumní pracovníci mohou nahradit tradiční bludiště složitějšími řidičskými testy. Jejich výstupy by byly použity například k ověření vlivu Parkinsonovy nemoci na motorické dovednosti a prostorové uvědomění, k poznání, jakým způsobem učení nových dovedností zmírňuje stres, či jak neurologické a psychiatrické podmínky ovlivňují duševní schopnosti.
Závěry potvrzují dříve dosažená zjištění, platná pro lidi i pro zvířata. Vhodná míra stresu podněcuje vývoj a intelektuální aktivitu. Úkoly, které se nám podaří splnit, zvyšují naše uspokojení, sebevědomí a chuť do dalších činností. Pokud selžeme, může nastoupit spirála depresí a neúspěchů. A pak je důležité zachytit se něčeho, co umíme, v čem jsme dobří – i kdyby to byla zdánlivá drobnost – abychom se uvolnili a obnovili důvěru v sebe sama.
