Odmala malovala, fascinovaly ji barvy, tvořila a tvořila, čímž byly její výkresy hezčí a hezčí. „Moje výtvory se líbily už ve škole, vyhrála jsem pár výtvarných soutěží. Kreslení bylo v naší rodině tradicí, dědeček maloval úžasné akvarely, jen tak pro radost, dodnes je mám vystavené, připadají mi nedostižené, chtěla bych je jednou umět malovat tak jako on. Malování je pro mě úleva, potěšení, relaxace, oddych, naplnění života,“ uvedla pro Náš REGION výtvarnice Alena Jiříková, která bydlela v Jirnech a nyní žije v Úvalech.
Na jednom místě se však dlouho neohřeje a živí se nejen malováním. „Bydlím na půl v autě, v pondělí učím ve Velkých Popovicích němčinu a kytaru, ke které jsem se po letech vrátila, jako holka jsem na ni totiž hrála pod lidovou školou umění. Stále mám koncertní kytaru, kterou mi rodiče darovali, když jsem chodila do páté třídy. V současné době je o ni zájem, proto chci dávat i soukromé hodiny. V úterý učím keramiku děti z mateřské školy na Proseku, což je relaxace, vystudovala jsem pedagogiku pro střední školu a netušila, že malé děti jsou tak kreativní,“ řekla.
Ve středu a ve čtvrtek učí keramiku pro rodiče s dětmi a výtvarnou výchovu pro děti v Újezdě nad Lesy. V pátek odjíždí do Písku, kde učí kytaru a v objektu tamní Prácheňské umělecké besedy otevírá svou výtvarnou dílnu. To vše ji baví i naplňuje. „Loni jsem provdala dceru a rozhodla jsem se, že se budu věnovat nikoli domácnosti, ale sobě, svým koníčkům,“ zdůraznila. Ačkoli má dvě vysoké školy (před pedagogikou vystudovala také zemědělskou školu) a plno kursů v soukromých výtvarných ateliérech, neustále se vzdělává.
A co maluje? „Mívám různá životní období, tak jako i u jiných výtvarníků, i u mě záleží na momentálním rozpoložení. Někdy jsem malovala podle holandských mistrů, kdy mé jednotlivé obrazy vyznívaly temně, soustředila jsem se na detail, jindy jsem cítila nespoutanost, chtěla jsem se vyjadřovat jinak, pak zase nastalo období barevných květin, které sice nebyly kritikou hodnoceny moc dobře, pro mě ale byly úžasnou psychoterapií,“ přiblížila.
V minulosti malovala ráda zátiší, nyní se zaměřuje na portréty. „Naposledy jsem malovala portrét svatého Václava, který je českým patronem, inspirovala jsem se regionálním výtvarníkem Františkem Romanem Dragounem, nakreslila jsem ho podle jeho předlohy, do toho jsem dala něco svého. Podle vzoru nechávám často malovat i své žáky. Snažím se je i vychovávat. Je třeba, aby budoucí generace věděla, co je to vlastenectví, aby z nich byli hrdí Češi, kteří něco vědí o svých slavných předcích a naší historii,“ uvedla.
Při nedávném vzniku Československé republiky nechala děti namalovat portrét T. G. Masaryka. „Malovaly ho už loni, přičemž letos dopadl líp, už věděly, kdo to je, z čehož jsem měla radost,“ dodala. I pedagogické geny má v krvi – učili její pratety, prastrýc i jeho otec. Ačkoli je jihočeskou rodačkou z Písku, Prahu a okolí si zamilovala. „Je to moje srdeční záležitost,“ vyznala se. Zaujala ji především Stará Boleslav, kde několik let učila. „Je to historická perla, toto malebné starobylé město mě přitahuje právě i kvůli svatému Václavovi, chystám se tam namalovat několik obrazů,“ řekla.
„Krásný je i Český Brod a ráda jezdím k rybníku do Květnice, tamní krajinku chci taky namalovat,“ doplnila. V minulosti vystavovala v Újezdě nad Lesy, což by ráda v budoucnu zopakovala, stejně tak by chtěla své obrazy vystavit i v okolních obcích. Loni měla několik výstav v Písku, kupříkladu v galerii Portyč nebo ve Vinotéce Galerie, kde v rámci vernisáže přítomné uvedla slovy, že vítá „milovníky dobrého vína a umění“. Následně se svěřila, že „čmárala už v kočárku“. Je dobře, že jí to vydrželo.
