V době adventu na venkově chodívaly „barborky“ od domu k domu a všude sehrávaly divadelní hru o stětí sv. panny Barbory. Postupem času z celé hry zbyl jen krátký výstup. V některých krajích večer před sv. Barborou chodili dva nebo tři chlapci oblečeni v dlouhé řízy (starobylé splývavé slavnostní roucho) a zpěvavým hlasem odříkávali u dveří krátkou píseň.
Na Milevsku kdysi chodívala dům od domu žena oblečená do bílých šatů (jinde černých) s rozpuštěnými vlasy, aby jí nebylo vidět do obličeje a nebyla poznána. V pravé ruce měla metličku ozdobenou pentličkami, kterou dětem hrozila. S ní chodil též anděl a v košíku měl různé dárky. Při takové návštěvě sv. Barbora s andělem zpívali. Jinde chodily barborky po „rorate“ (ranní pobožnost) dům od domu a rozdávaly cukrová srdíčka od sv. panny Barbory.
V Bernarticích na Písecku chodívaly v podvečer svátku sv. Barbory dvě nebo tři dívky ve věku 10 až 15 let převlečené za barborky. Na sobě měly bílé šaty a přes obličej bílé závoje (bílá barva jako symbol čistoty a nevinnosti). Jedna měla na ruce košíček s cukrovím, jablky a ořechy pro děti a po domech zpívaly. Když dozpívaly, poklekly, pomodlily se, hospodyně je obdarovala a šly dále.
Jinde se však za barborky (barbory) převlečou místo dívek chlapci. Na Nymbursku kdysi kolem svátku sv. Barbory chodíval celý průvod „barbor“. Dávno před jejím svátkem matky hrozily dětem trestem barbor a jejich metlou, když se nebudou umět modlit a nebudou-li poslušné. Postupem doby chodila už jen jedna nebo dvě. Za barbory se přestrojovali mladíci i sousedé. Pomoučili si (poprášili) obličej moukou, v jedné ruce měli metly a v druhé uzlík s dárky. Chodíval s nimi čert a koza. Děti se modlily a od barbor dostaly dárky. Při tom si zajisté všichni užili dost legrace.
Kupodivu se tento zvyk udržoval dosti dlouhou dobu v průmyslovém a hornickém Kladensku. Tamější barborky -dívky, měly přes sebe navlečenou dlouhou košili, obličej pomoučený a v ruce košíček s cukrovím. Chodily po domech, zkoušely děti z náboženství a modliteb a nakonec je obdarovaly. Místy se pro tuto příležitost dokonce z kynutého těsta peklo zvláštní pečivo, tzv. barborky, ve tvaru dlouhé lopatky zdobené preclíčky a hvězdičkami.
Hádání budoucnosti
Děvčata „na sv. Barboru“ šikmo uřízly višňovou nebo třešňovou větvičku, ze stromu, který je alespoň deset let starý a a na jeho jižní straně. Musí to však být v ten okamžik, kdy se na obzoru objeví první sluneční paprsek. Doma pak větev daly do vody na teplé místo. Větvička byla nejenom ozdoba světnice, ale měla i čarovnou moc. Každý druhý den dostávala čerstvou vodu, a když na Vánoce rozkvetla, byla svatba jistá. Na Domažlicku, když jdou děvčata na půlnoční, zastrčí si právě tuhle větvičku za šněrovačku a čekají, kterého chlapce tak přivábí. V jiném kraji zase, když barborka rozkvete, tak se věří, že se dívka do roka vdá, případně, že bude mít svatbu v tom měsíci, v kolikátý den větvička vykvetla. Pokud měla dívka nápadníků více, každému „přidělila“ jednu větvičku. Provdat se pak měla za toho, jehož větvička vykvetla jako první. Zvlášť se cenilo, když barborka rozkvetla přesně na Štědrý den, to pak byla svatba zcela jistá.
Prozradí ztracené panenství a nástup léta
Jiná pověra zase říká, že dívce, která již není pannou, větvička nevykvete. Proto si některá děvčata schovávala své větvičky ve svých komůrkách nebo v chlévě, aby neprozradila její stav. Doba pokročila, dnes už svatba není pro dívky prioritou, takže rozkvetlá větvička, pokud si ji vůbec pořídí, pouze okrášlí byt.
Rovněž se věřilo, že čím dříve větvička rozkvete, tím dřív nastane teplé letní počasí.
Odhalí čarodějnici i lháře
Barborková větvička se také mohla svinout do kruhu, a když se tím kruhem člověk podíval na účastníky půlnoční a někdy i jitřní mše, tak mezi nimi viděl čarodějnice, jak stojí zády k oltáři s cihlou v ruce. Pokud jste při řezání větvičky mysleli na určitého člověka a podezřívali ho ze lži, pak, pokud to byl pravda, „jeho“ větvička ve váze uschnula.
