Právě tato témata obsahuje nová kniha Blahomír Borovička: Vzpomínky hlavního architekta Prahy od historičky architektury Martiny Koukalové a historika Petra Roubala. Publikaci, která nabízí doposud neznámý pohled na dvě desetiletí normalizace, vydává Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Blahomír Borovička získal po studiích cenné zkušenosti ve Vojenském projektovém ústavu. „Zde se dostal k velkým zakázkám, které nebyly běžné, a také k zakázkám v zahraničí. Pracoval tak v Egyptě, Sýrii, Libyi a dalších státech,“ řekla spoluautorka knihy, historička architektury Martina Koukalová z Institutu plánování a rozvoje Prahy. V letech 1971 až 1988 působil v Útvaru hlavního architekta a během této doby si psal diáře a poznámky, které po odchodu do důchodu přetavil do svých pamětí.
„Vzpomínky si Blahomír Borovička psal spíše jako terapii sám pro sebe. Ale domnívám se, že trochu doufal, že vyjdou,“ podotkla Martina Koukalová.
V pamětech se Blahomír Borovička soustředí na širokou škálu témat – od příběhů z politiky po směrný územní plán a plánování aglomerace až po velká dobová témata, jakými byla výstavba sídlišť a metra. Věnuje se ale také vnitřnímu chodu Útvaru hlavního architekta. „Jedná se o detailní pamětnický vhled do institucionálních dějin, což je pro nás nesmírně zajímavé,“ dodal druhý autor knihy, historik Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Blahomír Borovička stál při nástupu do čela Útvaru hlavního architekta před velkým projektem proměny Prahy. Hlavní město Československa bylo od padesátých let 20. století dlouhodobě podfinancované a hospodářský plán upřednostňoval centra těžkého průmyslu.
Tento trend se počátkem sedmdesátých let změnil. V té době se Praha stala největším staveništěm Československa, rozvíjela se výstavba metra a zároveň bylo v plánu stavět několik rozsáhlých sídlišť.
„Blahomír Borovička se tak ocitl pod tlakem postavit v Praze co nejrychleji co největší množství bytů,“ vysvětlil Petr Roubal. Ke své práci však přistupoval s pokorou. „O plánování tak velkého územního celku jako je Praha neměl Borovička absolutní znalosti, proto respektoval odborníky, kteří pod ním pracovali. Architekti a urbanisté mu tedy připravili podklady a jeho role spočívala ve vyjednávání s politiky. On tomu řemeslu rozuměl, respektoval ho a snažil se ho prosadit přes politiky,“ uvedla Martina Koukalová.
Vedle nové výstavby v Praze také některé části procházely přestavbou. Staré čtvrti jako Žižkov, Vinohrady nebo Karlín byly velmi zanedbané a podle plánu se měly modernizovat nebo přestavět. Právě asanaci Žižkova, který byl pro tyto účely vybrán jako první, věnoval Borovička ve svých pamětech velkou pozornost. Ve čtvrti vystavěné v kopcovitém terénu byly malé byty s pavlačemi a sociálním zařízením na chodbách. Podle Borovičky tak Žižkov nesplňoval představu hygienického města plného slunce a vzduchu. I proto podporoval, aby byl zbořen a nově vystavěn, což se naštěstí uskutečnilo pouze z malé části.
Přestože dnes mohou být některé pražské normalizační stavby, které inicioval nebo schvaloval Útvar hlavního architekta, diskutabilní, Blahomír Borovička především zaštítil odbornou práci svých kolegů v době masového rozvoje města spojeného s velkými politickými tlaky.
Slavnostní křest pamětí, které k vydání poskytla manželka Blahomíra Borovičky Jana Borovičková, se uskutečnil ve středu 11. října v Centru architektury a městského plánování.
Blahomír Borovička (1923 – 2004) vyrůstal v rodině sochařky a kamenosochaře v Čáslavi. Během druhé světové války se dostal do abiturientského kurzu kamenosochařské školy v Hořicích, odkud směřoval na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze. V padesátých letech 20. století začal kariéru architekta ve Vojenském projektovém ústavu, odkud v roce 1971 odešel do Útvaru hlavního architekta. Funkci hlavního architekta Prahy vykonával až do roku 1988.
Zdroj: AV ČR
