K vrcholu kopce směřuje ulice Nad Santoškou, na niž navazuje serpentina ulice Na Pavím vrchu. Pro pěší je kopec přístupný z více stran. Na jižním a jihovýchodním svahu se do 1. poloviny 20. století rozkládaly vinice Barvířka, Brentová a Laurová.
Na hřebeni kopce je asi 48 metrů vysoká věž větrací šachty tunelu Mrázovka, hluboká je 79 metrů, vybudovaná byla v letech 2001–2.
U východního konce hřebene je vyhlídka na údolí Vltavy, Nové Město, Vyšehrad a Pankrác, na západním konci hřebene je palouček s vyhlídkou na Radlice a přilehlé stráně.
Jednou z vrcholových dominant je honosná vila Na Pavím vrchu 1949/2. Vila je nazývána podle původního majitele, průmyslníka Otokara Kruliše – Randy (1890 v Praze – 1958 ve věznici Mírov). Vzděláním stavební inženýr se v roce 1923 stal generálním ředitelem Báňské a hutní společnosti a od roku 1939 zastával post prezidenta Ústředního svazu průmyslníků v Čechách a na Moravě. Působil také na Vysoké škole báňské v Příbrami, Věnoval se šachu, v letech 1940–45 byl předsedou Ústřední jednoty československých šachistů.
V roce 1940 koupila Krulišova rodina velkostatek Defurovy Lažany. Žila tam za druhé světové války. Poté byl však Kruliš-Randa vzat do vazby a v roce 1946 obviněn ze spolupráce s nacisty. Tehdy byl ještě zproštěn obžaloby.
V letech 1948 až 1949 byl však vězněn za napomáhání k opuštění republiky, do roku 1950 pak byl v pracovním táboře. V roce 1953 byl opět zatčen za velezradu a poté odsouzen k 11 letům vězení. Konce trestu se nedožil, v roce1969 byl rehabilitován.
Otokar Kruliš – Randa byl z matčiny vnukem právníka, rektora UK Antonína rytíře Randy.
Za války vilu zabrali Němci, tuším SS.
Roku 1948 byla vila znárodněna a od té doby ji užívá ministerstvo vnitra. Za socialismu spadalo toto pracoviště pod šestou správu Státní bezpečnosti a byl zde mimo jiné jeden ze 7 československých řídicích bodů rušiček zahraničního rozhlasového vysílání. Koncem 80. let byla vila nákladně zrenovována. Dnes ji užívá Ministerstvo vnitra, objekt je označen „Radiokomunikační a měřící středisko MVČR“.
Naproti Krulišově vile, na adrese se nachází na adresách Nad Santoškou 1911/1 se nachází Říhova vila. Byla postavena v letech 1929 až 1930 architektem Josefem Karlem Říhou ve funkcionalistickém slohu pro vlastní potřebu. Je v naprosto zuboženém stavu.
Architekt Josef Karel Říha (1893 v Rokycanech – 1970 v Praze) po vystudování pražské techniky pracoval v letech 1917-18 v ateliéru Jana Kotěry, pak se stal úředníkem Státní památkové péče a od roku 1923 byl samostatným projektantem. Byl také redaktorem Socialistických listů, výtvarného sborníku Život, Lidových novin a od konce 20. let často přispíval do architektonických časopisů (nejvíce Stavba, Stavitel a Architekt SIA). Ve 20. letech se věnoval především návrhům obytných i veřejných budov – kancelářský a obchodní dům společnosti Ferra (Na Florenci 3, 1926-28), Palác Báňské a hutní společnosti s Divadlem Vlasty Buriana (Lazarská 15/7, 1930), obytný dům Báňské a hutní společnosti (Zelená 1570/14, 1929-30), činžovní domy Terronská 871/72+74, Charlese de Gaulla 540/11+13, Jugoslávských partyzánů 4, Na Hanspaulce 1840/15.
Kolem roku 1930 se architekt Říha začal věnovat i otázkám urbanistickým, územnímu a krajinnému plánování. Komplexní pojetí plánování měst se projevilo v první souhrnné a ve své době zásadní práci. Zredigováním, chcete-li editováním textu „Město a upravovací plán“ (1932) pověřil Ústav pro stavbu měst při Masarykově akademii práce právě J. K. Říhu a zakladatele naší zahradní architektury Otakara Fierlingera.
Ve druhé polovině 30. let se Josef Karel Říha zaměřoval ještě více na problematiku rozvoje venkova, vesnice a regionálního plánování. Mimoto stále seznamoval čtenáře odborných periodik s urbanistickými aktualitami v západní Evropě.
Z poválečné tvorby je známo jen málo realizací, víme zatím jen o přestavbě domu u Hybernů pro výstavní účely (1938-49) nebo o realizaci Motolského krematoria (1951-54)
V roce 1948 vydal jedinečnou knihu Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování; největší část knihy sepsal v letech 1943-44.
Zdroj: Jan Dostalík, heslo J. K. Říha, Archiweb.cz
