Mediálně byla hodně propíraná pasáž o vztahu autorky s Václavem Havlem. Autorka bere knihu, respektive život, jako celek, kam všechno, včetně jejích osudových mužů, zapadá. Pakliže se již rozhodla psát, chtěla psát pravdivě. Tak byla vedena i beseda spojená s autorským čtením. „Důležité je, aby člověk nějak uchopil, pochopil a vlastně nějak ukončil co bylo a začal novou etapu života,“ řekla Jitka Vodňanská. V tom jí kniha velmi pomohla. Přemýšlela, co napsat a co vynechat. Vlastně nešlo vynechat nic. Nebyl by to celek, jen fragment. „Důležitý je život v pravdě,“ odpověděla na dotaz hostitelky Kateřiny Bursíkové Jacques, která se zeptala, jak prožívá obnažení své duše. Beseda se uskutečnila v prostoru Sněmovní 7.
Cestování v čase
„Když jsem knihu psala, cestovala jsem v čase,“ řekla Jitka Vodňanská. Zavzpomínala na maminku, která byla Ukrajinka a emigrantka. „Mám proto soucit s emigranty. Rodina maminky utekla z Ukrajiny před hladomorem,“ řekla. Vztah s maminkou nebyl jednoduchý, byl velmi inspirativní. Byla superaktivní, nepolapitelná a velice štědrá. „Byla dobrý člověk, každý den pekla sladkosti, rozvážela je na svém pionýru chudým babičkám a k tomu přidávala sladké víno, které dělal táta.“
Tatínkova rodina pocházela z jižních Čech a Jitka Vodňanská říká, že má v sobě skloubené oba rody. Vzpomínala na svoje dětství na jihu, na to, jak táta chtěl, aby byla učitelkou v Blatné, což pro něj byla „nejvyšší meta“, ona ale nejdřív vystudovala antropologii, nebavilo ji však zkoumat celý rok lebku a pak o tom napsat článek, chtěla pracovat s živými lidmi. Vystudovala proto mimořádně psychologii, svého času byla blízkou spolupracovnicí zakladatele české protialkoholní léčby Jaroslava Skály, který byl velmi tvrdý, nezřídka dokázal rozbrečet nejen pacientky, ale i podřízené. Přesto i na něj vzpomíná v dobrém. Obdivuje ho a váží si ho. Psychoterapie byla dlouhou dobu na indexu, zvláště psychoanalýza. Vyprávěla o téměř tajných studiích a ostře sledovaných psychoterapeutických výcvicích.
Je šťastně rozvedená a našla duchovní cestu
Jak uvedla Monika MacDonagh Pajerová, která večerem provázela, Jitka Vodňanská umí lidem pomoci tehdy, kdy je třeba. „Psychologickou pomoc nabízela všem, kteří prožili 17. listopad 1989 a dostali nakládačku,“ řekla. Ona pomoci nevyužila, ví ale o mnoha lidech, kterým dodala sílu. Sama autorka se posledních dvacet let intenzivně věnuje buddhistické meditaci Vipassana, sama vede její kurzy a každý rok jezdí na jeden až tři měsíce meditovat do asijských klášterů. Nejraději do Barmy a na Srí Lanku. Říká, že si odpočine jedině v takových dálavách, našla tam svou duchovní cestu.
Matka jednoho syna a babička tří vnuků v knize píše i o třech osudových mužích svého života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském (což byl její jediný zákonný manžel, s kterým, jak říká, je šťastně rozvedená) a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Pasáže o Havlovi vyvolaly nejvíce vzruchu, někteří – převážně ženy – jí za ně děkují, jiní kritizují. Ona nelituje. Lidé, kteří přišli na besedu s ní, se shodli v tom, že pro každou osobnost je důležité, když je polidštěna, tedy nejsou o ní jen strohé učebnicové fráze.
