Karel Wolf, fotograf a zakladatel cestovatelského festivalu Kolem Světa, vlastními slovy o své cestě historickou lodí na Antarktidu
Lodní deník
Je před půlnocí a kolega mě budí na psí hlídku. Od půlnoci do čtyř do rána má naše skupina službu u kormidla a na přídi. Pokyny jsou jasné. Držet stálý kurz 150° JJV. Vítr trochu zesiluje, blížíme se ke konci Beaglova kanálu. Síla větru je na úrovni 4 Beaufortovy stupnice, vlny jsou mírné.
Postupně se vše stává větší a silnější. Loď se kymácí tam a sem a žaludek se mi převrací naruby. Ještě před chvílí jsem nevěděl, co je to mořská nemoc. Teď už ji mám. Teď teprve vplouváme do Drakeova průlivu. Po druhé hodině ranní zvracím skoro každých třicet minut. Jsem totálně vysílen, že ani na kinedryl v batohu si nevzpomenu. Žaludek mám jako na houpačce. Svírám se v křečích. Tohle je tedy má cesta snů?
Od půlnoci do čtyř máme opět hlídku. Loď se děsivě kymácí ve vysokých vlnách, které mnohokrát zaplaví palubu. Pevně držíme kurz 140° na JJV a silný vítr Drakeova průlivu nás žene k první pevnině. Jsem šíleně unavený. U kormidla mi skoro padají víčka. V půl páté ráno usínám, aby mě Holanďan Ron v půl deváté vzbudil: „Karle, vstávej, pevnina na obzoru!“
Když jsem poprvé po čtyřech perných dnech plavby přes Drakeův průliv pohlédl na antarktickou krajinu Jižních Shetland, nedostávalo se mi slov. Krajina jako z jiného světa.
Každý den se vydáváme na jeden až dva výsadky pomocí nafukovacích zodiaků.
Deception Island je živým muzeem jižních moří. Ostrov sloužil na začátku 19. století jako přírodní přístav pro mnoho velrybářských parníků a posádek. Byla zde vystavěna malá vesnice pro několik „řezníků“, kteří dokázali zpracovat více než dvacet velryb denně na tuk a maso. Dnes jsou zde po této továrně rozpadlé zbytky ve formě velkých cisteren a rybářských člunů.
Na cestě k samotnému antarktickému kontinentu míjíme neuvěřitelný ostrov Astrolabe, který je v té době i mírně zasněžen. Je to poprvé, co teplota klesla pod nulu, a tak mohly mírné srážky dodat okolní krajině krásný bílý kabát.
Ostrov Astrolabe leží v Brainsfieldově průlivu a jeho pobřeží je natolik prudké a skalnaté, že není možné na něm přistát.
Modrá obloha, tmavý oceán, šedá skaliska kolem a v dáli se tyčí zaledněné hory Jižních Shetlandských ostrovů. Obraz jak od malíře.
Vrcholem plavby byly velké ledové kry vyrůstající do výšky několika metrů. Plavaly na hladině, ale přestože bylo zvlněné moře, nepohnuly se ani o píď. Chovaly se jako skála. Modré odstíny zde nebraly konce
Vstávám už před osmou, protože je venku fantastické počasí a miliony ledovců. Velkých i malých. Připadáme si jako v ledovém poli a často do nich narážíme. Počasí se vyjasňuje a před polednem připlouváme do zálivu k argentinské polární stanici Esperanza. Je to malá vesnička s asi dvaceti krásně červenými domečky. Někteří lidé zde bydlí i trvale, a proto není divu, že zde mají třeba kostel nebo i školu.
V jednu chvíli kapitán zastavil a zvolal, že zakotvíme u kry. Dojeli jsme totiž k velké ploché kře, na kterou bylo možné vystoupit. Prvními byli kluci z posádky. Vyskočili jako malí a hned si s sebou vzali ragbyový míč a začala hra. Všichni jsme se k nim přidali a měli jsme na hodinku zábavu. Člunař Majk prý na lodi ještě nic takového nezažil. Bomba. 🙂
Ráno svítí fantastické sluníčko a množství ledovců ještě narostlo. Abychom se dostali k Ďábelskému ostrovu, jedeme skoro krokem. Jeden člen stálé posádky se usídlil na předním stěžni, aby mohl lepe navigovat mezi bílými obry. Srážka by mohla byt osudná. Já jsem toho taky využil a fotil jsem z nejvyššího stěžně. Fantastická perspektiva!
Z vrcholku Snow Hill Islandu byla pěkná vyhlídka na jihovýchod, kde se všude vyskytovalo ledové pole obávaného Weddelova moře. Právě tudy proplouvala posádka lodi Endurance s Ernestem Shackeltonem, jejichž loď byla v tomhle ledu uvězněna na několik měsíců.
Kolem je mnoho ledovců, které je třeba hlídat, takže stále upozorňuji kapitána, aby popojel lodí dopředu, dozadu, vlevo nebo vpravo. Ledovce kolem se relativně rychle pohybují.
Na několika krách jsme zpozorovali tuleně leopardí, nejobávanější predátory jižních moří.
Večer kolem osmé začalo sněžit. Trochu neobvyklé, vidět sníh na palubě.
Každý večer kolem osmé hodiny nám kapitán lodi prezentoval každodenní plavbu na starých klasických papírových mapách. Měli jsme přehled o předpovědi počasí nebo o stavu množství pitné vody, kterou jsme si filtrovali v podpalubí pomocí reverzní osmózy z vody mořské.
Naše jednoduchá, ale praktická kajuta pro šest osob. Byl jsem mile překvapen, že na plavbu na Antarktidu nepotřebuji teplý zimní spacák. Všechny kajuty jsou vybaveny dlouhými lůžky, kvalitními peřinami a sprchovým koutem se záchodem. Teplá voda je samozřejmostí.
www.kolemsveta.cz
