„Nedávné setkání s naší nejmenší herečkou, dabérkou a zpěvačkou Aťkou Janouškovou, mě utvrdilo, že ji musím zmínit zrovna tady. Aťka se narodila 16. března 1930 a hrála už jako malá dívenka. Během druhé světové války účinkovala v Národním divadle, ale vyhodili ji, neboť její rodiče zatklo gestapo. Nějakou dobu byla cizojazyčnou korespondentkou a zpět do divadla ji později přivedl Emil František Burian. Účinkovala v mnoha představeních, hlavně tam, kde mohla uplatnit svůj talent pro zpěv a tanec. Porucha růstu jí nedovolila být vyšší, a tak při své výšce v dospělosti, která je kolem sto dvaceti centimetrů, dostávala jen vedlejší role. To ovšem nezabránilo tomu, aby vynikl její přirozený šarm a velikost osobnosti.
Ačkoli upřednostňovala divadlo, zahrála si i v několika filmech. Nezapomenutelnou se však stala díky dabingu. Její neobyčejný hlas je neodmyslitelně spjat s pohádkovými bytostmi a pořady pro děti. Asi nejslavnější role je Včelka Mája ve stejnojmenném německém animovaném seriálu. Mohli jsme ji slyšet i v řadě dalších snímků, například Broučci, Příběhy včelích medvídků nebo Ať žijí duchové. Aťka je držitelkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní přínos českému dabingu. Žije v Praze a dodnes příležitostně přijímá pracovní nabídky. Často ji můžeme vidět na společných vystoupeních s bývalým knihkupcem a věčným propagátorem knih Vráťou Ebrem.“
Takhle jsem připomněla Aťku Janouškovou ve své knize Retro/ Republika. Musela jsem, vždyť k naší zemi neodmyslitelně patřila. A připadalo mi přirozené, abych ji požádala, zda by se nestala kmotřičkou mojí knihy, která byla veřejnosti představena v knihkupectví Kosmas na Letné v listopadu loňského roku. Souhlasila a role se zhostila s noblesou jí přirozenou. Zavzpomínala na svoje mládí, zavtipkovala na adresu své výšky a byl to báječný podvečer. Když jsme se loučily, pohladila mě po ruce, poděkovala a slíbily jsme si, že se zase brzy uvidíme. Vyměnili jsme si obálky k Vánocům, protože Aťka říkala, že nemá mail, že ho nepotřebuje, obálka je prostě obálka…. Ale vidět už jsme se nestihly. Třeba to napravíme, ale jindy a úplně jinde.
Zpráva o jejím odchodu do jiného světa mě velmi zasáhla. Ať tomu říkáme herecké nebe, nebo „tam za duhou“, jedno je jisté – její duše spočine v klidu a na tu stopu, kterou na pozemských scénách v nás zanechala, budeme všichni dlouho, s láskou a pokorou vzpomínat.
