Známý herec zvaný Ťulda je synem někdejšího věhlasného recitátora stejného jména a otcem Ondřeje Brouska, kterého proslavila role sex symbolu Eliena z legendární komedie Pelíšky. V rozhovoru s ním se dozvíte, jak ke své přezdívce přišel, nebo o tom, že Brouskové ceny nedostávají.
Co znamená Ťulda?
Po tisící sto padesáté první: Ťulda vznikl tak, že já byl takové nemluvné dítě. Nemluvil jsem asi do tří let a táta už z toho byl docela nervózní. A jednou, když mi bylo asi dva a půl roku, jsme s babičkou stáli frontu v Dejvicích v papírnictví – asi na toaletní papír, tenkrát nebyl, tak dávno to už je – a za mnou stála nějaká paní a koukala na mě. Já byl kučeravé, blonďaté, krásné dítě a ona se na mě zálibně podívala a říkala: „Co jsi? Chlapeček nebo holčička?“ A já se prý zamyslel a pak ze mě vypadlo: „Ťulda.“ Babička přišla domů a povídá: „Hele, on je Ťulda.“ A tak mi začali říkat Ťulda. Když jsem potom dospěl a měl trošku rozumu, ptal jsem se táty, jak jsem na to přišel. A on říkal: „Ty jsi strašně rád poslouchal Spejbla a Hurvínka. A Hurvínek říká Spejblovi Taťuldo.“ Tak jestli jsem tu paní chtěl s touhle otázkou přesměrovat na otce… protože já tenkrát nebyl rozhodnutý, jestli jsem chlapeček nebo holčička, já to ještě nevěděl – tak jestli jsem ji chtěl nasměrovat na tatínka, a jak jsem nemluvil, zůstalo z toho jen to Ťulda. Nebo pak je druhá možnost, protože babička Brousková mi říkala Oťulko. A všechno dohromady způsobilo, že jsem to zkrátil. Já se do těch tří let vyjadřoval jednoduše.
Mohl byste čtenářům představit hru Zločin lorda Artura Savila, v níž účinkujete v divadle Viola?
Hra vznikla na základě kratičké novely, kterou napsal Oscar Wilde – Zločin lorda Arthura Savila. Já tam hraju v podstatě asi vymyšlenou roli. Já jsem si tu novelu nepřečetl, radši je nečtu, protože pak by mi bylo líto, že tam něco není. Takže ji neznám, ale ta moje role tam údajně není. Byl jsem sir Thomas, který celý ten příběh vypráví. A zároveň tam hraju ještě menší role okolo – číšníka, knihovníka, Němce, chiromanta… Jde tam o to, že člověk by měl splnit své povinnosti, ať jsou jakékoliv. A to je ta vražda lorda Arthura Savila, kterou má splnit, protože mu chiromant přečetl z ruky, že spáchá vraždu. Takže předtím, než si vezme svou milovanou dívku, aby ji do toho zločinu nezatahoval, musí ten zločin nejdřív vykonat a teprve pak se může oženit.
Viola je pro mě ikonou mezi pražskými divadly. Vy máte zkušenosti z různých scén… v čem je podle vás Viola jiná než ostatní divadla – jestli vůbec je jiná?
Divadlo je jenom jedno. Viola je zvláštní svým prostorem. Je to malé divadlo, má malinké jevišťátko. Takže když jsou na jevišti čtyři lidé, je tam narváno. Čtyři lidé jsou až moc – a my třeba hrajeme, že jsme na večírku, kde je spousta lidí – vždycky je problém to udělat tak, aby to tam bylo. Ale jinak si myslím, že se to moc neliší. Samozřejmě jsou víc vidět gesta, mimika…
Nemusíte tak křičet jako v Národním…
No, křičet ne, ale vyslovovat ano, to se musí. Konkrétně u paní režisérky Lídy Engelové, která si na tom opravdu nechá záležet. Vždycky mi říkala: „Cos to říkal?“ Já: „Vždyť jsem tu větu řekl.“ „Ne, tys ji neřekl. To poslední slovo jsem neslyšela.“ A to byla ve Viole. Ona si na to potrpí. Je to zrádné, člověk někdy poleví, ale ta dikce je důležitá.
Říká se, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Je někdy těžké se podvolit názoru režiséra?
Je! Je to těžké, to víte, že je! Myslím, že divadlo je od toho, že by se lidé měli dohodnout. Špatné je, když je režisér uzurpátor a „budeš to dělat takhle“. To je hloupost, to pak není pravda. Já mu to splním, proč bych to nesplnil, ale myslím, že to pak nevychází z toho člověka. Důležité je, aby si herec roli jako by oblékl. Nejen jako kabát, ale i vnitřně. Musí přijít na to, jak ta postava jedná a myslí – a v tom je ten fígl. A myslím, že to je ta společná práce režiséra a herce, že by na to měli přijít oba.
Hledají to spolu?
Hledají to spolu. Režisér je samozřejmě trošičku napřed, protože existuje dramaturgický plán, ví se to třeba rok dopředu, takže režisér je v tom déle. A tím, jak je napřed, tak nám může říkat: „Prosím tě, potřebuju tohle“, ale nemůže říkat: „Kam to jdeš?! Jdi doprava!“ To je potom pimprlové divadlo.
Na jaký moment nebo na jakou roli ze své bohaté kariéry vzpomínáte hodně rád?
První angažmá bylo kladenské. I když předtím jsem hrál ještě jako student na Vinohradech, ale to bylo z leknutí. Ještě navíc příšerná sovětská komunistická hra – bylo to hrozné. Pak jsem zaskakoval v divadle Na zábradlí za Slávka Jandáka ve slavné inscenaci Bouře. Přeučil tehdy hrál Kalibána, Janička Preissová hrála princeznu a já prince a byl jsem do ní tenkrát zamilovaný. To bylo nádherné. Ale to byly spíš takové rychlé zkušenosti, protože místo Slávka jsem hrál jen asi pětkrát. To angažmá bylo důležité, protože tam člověk začíná divadelně brát rozum. Vzpomínám si, že jsme hráli Kata a blázna od Voskovce a Wericha, krásné představení. Hamleta mi svěřili, toho jsem si taky párkrát zahrál – dnes se divím, že jsem se to naučil. Takových slov!
To je role určená pro mladého začínající herce. A potom se často ukáže, že to byla budoucí opravdová hvězda.
Tak je to student, je to tam napsané. Většinou to hráli starší herci a ono to nevadí – jestli mu je osmadvacet nebo pětatřicet, to není takový rozdíl. Ale když mu je padesát, tak už je trochu na pováženou hrát Hamleta. Ale zase ten herec už má zkušenosti a rozum. Je to vždycky sázka. Mě to tenkrát hodně bavilo, protože „doba vymknutá z kloubů šílí“, jak se říká. A já měl šanci tam ukázat, že doba, ve které žijeme my, je velmi podobná tomu, co tam Hamlet prožívá.
Je to i dnes?
Je to pořád. Lidstvo je nepoučitelné, všichni šílíme, jen co se teď kolem nás děje… To se dá hrát pořád, proto je taky ta hra věčná. Potom jsem byl v Městských divadlech pražských, rád vzpomínám na první komedii, kterou jsme tam dělali, a to bylo Achterloo, poslední hra Friedricha Dürrenmatta. Bylo to krásné představení, takové zvláštní. Zkoušeli jsme to asi tři a půl měsíce.
To je hodně?
To je strašně dlouho. Bylo to vymazlené představení. Jenže to bylo v době, kdy diváci nechodili do divadel. Těsně po revoluci a historie se odehrávala na ulicích, nikoliv v divadle. Takže to zapadlo, ale rád na to vzpomínám. A pak jsem si tam zahrál se svým skorobratrem Daliborem Gondíkem opět Voskovce a Wericha – Golema. A pak spoustu dalších věcí jako Chci k filmu – nádherná Simonova hra, potom Past na myši, Cyrano z Bergeracu… Člověk rád vzpomíná. Pak jsem přešel na Fidlovačku a tam krásné Tři sestry.
Za ty jste dostal Thalii?
Nedostal. Brouskové nedostávají. Táta za socialismu nebyl vyznamenán. Byl laureát státní ceny Klementa Gottwalda, ale že by dostal zasloužilého nebo národního umělce, to nedostal. A já také ne, nikdy. Takže jenom nominace.
Musíte se více snažit (smích)…
To, ať se snaží ti, kdo o tom rozhodují! Takže Tři sestry, pak Stvoření světa, Noc bláznů… Tam jsem si zahrál hezké věci a pak šupito dupito na Vinohrady. A teď tam hraju opět v Pasti na myši, nehraju ale manželskou dvojici, která ten penzion U Klášterní studny pronajímá, ale hraju tam Paraviciniho. To je moc krásná role.
Když jste se učil hrát, bral jste si vzor ze svého táty? A bral si váš syn vzor z vás?
To se musíte zeptat syna. Já jsem si z tatínka moc vzor nebral, protože člověk v osmnácti letech je vždycky v opozici. Takže já jsem si říkal, že já to divadlo budu hrát úplně jinak než táta.
A líp?
Nevím, jestli líp, ale prostě jinak. Posléze jsem dospěl k tomu, že jak to hrál táta, tak to nebylo úplně hloupé. A tak se k tomu vracím. Velmi mě potěší, když mě někdo pozve třeba do rozhlasu a mám recitovat verše. To si na tatínka vždycky vzpomenu a říkám si: „Tak a zvládneš to tak dobře jako tvůj otec?“ Protože tatínek v tom byl kovaný a uměl to nádherně, byl opravdu pan recitátor. Zpětně si říkám, že táta měl ve spoustě věcí pravdu. My jsme se o tom doma tedy nebavili. Táta, když poradil, tak technicky. Ale že by mi říkal, jak na to jít nebo jak ta postava… to ne, to byla moje věc.
Zdroj: autorský text
ve spolupráci s Doris Drienovou
Na celý rozhovor v TV A11 se můžete podívat zde:
