Jak už to v každém hnutí bývá (v novější době v politických stranách), vždy se najdou takoví, kteří jsou po čase zklamáni a odejdou. Ať už v tom hraje nějakou úlohu jiné směrování hnutí, pronásledování členů či osobní ambice nebo ještě mnohé jiné důvody. A právě tyto problémy musel řešit i papež Marcel. Jakmile křesťanství začalo získávat popularitu a rozmáhat se, římští císaři se jím začali cítit ohroženi A začali křesťany pronásledovat. Někteří pronásledovaní tento tlak neustáli a odpadli.
Papež řešil problematickou otázku, co s takovými křesťany potom. Někteří pokorně prosili o znovupřijetí do církve. Našli se však i takoví, kteří si chtěli toto přijetí vynutit násilím, často krvavým. Papež byl ochoten přijmout všechny „zbloudilce“, ovšem za podmínky, že vykonají předepsané pokání. Tvrdil, že se musí napřed obrátit ve svém srdci a až potom to projevit vnějšími skutky. Nic nejsou platné jen vnější úkony bez vnitřního postoje. Jak výstižně říká William Shakespeare po mnoha stoletích v Hamletovi: “Slova, slova, slova“ a nic než slova.
Mnozí odpadlí křesťané však pokání činit nechtěli. Leckde se v Římě objevily i nepokoje. A jak už to bývá, nejsnadnější cestou pro císaře, je zabít dvě mouchy jednou ranou, tj. zbavit se křesťanů a zjednat ve městě zase pořádek, bylo z narušování pořádku obvinit papeže. Stačilo jen vyčkat na vhodnou záminku. Jistá římská dáma, Lucina, chtěla odkázat celé své jmění církvi. Císař Maxencius, kterého nazývali „vetřelcem“, se to ihned dozvěděl od svých špehů a chtěl se tohoto majetku zmocnit. Postavil papeže Marcela před hotovou věc: Buď obětuje pohanským modlám, a tím přestane být křesťanem a Lucina mu nic neodkáže, nebo bude popraven. Marcelovi u císaře přitížilo i to že zacházel přísně s jedním odpadlíkem od křesťanské víry.
Marcel však zůstal i nadále ve své víře pevný. Císař si uvědomil, že křesťanská obec je již dosti početná a mohlo by dojít i k povstání proti němu, proto trest zmírnil a papeže odsoudil jen k potupné, ale zároveň i nebezpečné práci, poklízet ve veřejném zvěřinci dravé i jiné zvěři. Proto je Marcel ve výtvarném umění zobrazován jako „krmič“, s oslem, případně s volkem, a s jeslemi. Marcel ale i při této zostuzující práci vykonával svůj papežský úřad. A úřadoval velmi plodně. Kromě jiného rozdělil město Řím na 25 (jinde se uvádí 22) farních okrsků s kostely pro křesťany a založil nový hřbitov proti hřbitovu Priscilliny a po věroučné stránce poslal list do Antiochie, v němž se vyslovil v tom smyslu, že římská církevní obec je hlavou celé křesťanské církve a že žádný sněm se nemá konat bez svolení papeže. Také požadoval veřejná konání pokání, což se však u věřících celkem pochopitelně nesetkalo s příznivým ohlasem.
Když císař zjistil, že papež Marcel vykonává svou funkci i ve zvěřinci, nechal ho ztlouci kyjem a vyhnat z Říma. Papež Marcel zemřel 16. ledna roku 310 a ten den se podle starého kalendáře slavil jeho svátek. Z pranostik na něj pamatuje jen tato jediná, a nijak překvapující: Na svatého Marcela zima leze do těla.
O jménu Marcel
Jméno Marcel má hnedle 8700 lidí, věkový průměr je 39 let. Do 30. let se vyskytuje do deseti ročně, pak je mírný nárůst. Začátkem 60. let je to přes 300 ročně a pak je strmý nárůst v 70. letech, nejvíce v roce 1974 je výskyt 456 lidí – že by podle tehdejšího idolu žen Marcella Mastroianniho? V dalších letech následuje pokles a v našem desetiletí se vyskytuje v počtu přes dvacet ročně. Ženskou podobu tohoto jména Marcela nosí 53 654 žen. Nejpopulárnější bylo v 70. letech, roku 1973 jej dostalo 1941 novorozených holčiček. Mezi známé české nositele jména Marcel patří Marcel Grünn, (1946), český astronom, nebo Marcel Vašinka, (1954), český herec a dabér, např. v seriálu zvláště NCIS – Námořní vyšetřovací služba, kde dabuje postavu Leroye Gibbse (americký herec Mark Harmon).
