Na mysli mu tanuly záležitosti celoevropského významu a stejně tak otázky filozofie a křesťanské věrouky. Přitom nezapomínal ani na svou vlastní vědeckou práci v oboru přírodních věd. V oblasti mechaniky a jejího praktického využití jsme výsledky jeho snažení vlastně nedokázali napodobit dodnes.
Přejděme hned k tomu nejzajímavějšímu. Skromný popis záhadné bronzové hlavy, kterou měl tento papež údajně k dispozici, případně ji dokonce sám zhotovil, se u nás poprvé objevuje v knize Jitro kouzelníků. Ocitujme si těch několik řádek:
„…měl prý ve svém paláci bronzovou hlavu, která odpovídala „ANO“ nebo „NE“ na otázky, jež jí kladl o politice a všeobecné situaci křesťanstva.“
„…bylo to prý velmi jednoduché zařízení založené na počtu s dvěma ciframi. Šlo prý o automat odpovídající našim moderním binárním strojům. Tato „magická hlava“ byla zničena při jeho smrti…“
„Je nutno předpokládat člověka mimořádných vědomostí a kromobyčejného důmyslu a mechanické zručnosti. Tato mluvící hlava byla prý vytvořena za určitého zhvězdnění, jež nastala přesně ve chvíli, kdy všechny planety začínají právě oběh…“
Silvestrovi současníci považovali svého papeže za člověka, který upsal duši ďáblu, protože jinak by přece takový přístroj vůbec nemohl vyrobit. V každém případě byl papež Silvestr II., občanským jménem Gerbert z Aurillacu, na svoji dobu neobyčejně vzdělaný. Vyznal se nejen v teologii, což u každého papeže mlčky předpokládáme, ale i v matematice, medicíně a hudbě a v Lateránském paláci, svém sídle, nechal vybudovat hvězdárnu.
Svoje znalosti přírodních věd čerpal patrně z mnoha zdrojů, v maurském Španělsku se například dostal do kontaktu s arabskou vzdělaností a dále ji rozvíjel. V matematice tak začal při výpočtech místo nepraktických římských číslic užívat číslice arabské a sám sestrojil počítadlo, které operovalo s nulou. Tento svůj mechanický kalkulátor, jehož dobový název abakus sám o sobě zní jako zaklínadlo, ovládal s čarodějnou zručností. Astronomii obohatil pohyblivým modelem sluneční soustavy, tzv. armilární (obručovou) sférou, vlastní konstrukce. Pohyby planet se na ní daly snáze demonstrovat díky zjednodušenému dělení kruhu na 60 stupňů místo obvyklých 360 a pozoruhodné je i téměř přesné umístění obratníku Raka.
Svůj nejpozoruhodnější přístroj, tajemnou bronzovou hlavu, údajně získal na své cestě do Indie, kterou ze Španělska podnikl, anebo si ji postavil podle nějakého indického návodu. Oficiální papežův životopis se však o této indické cestě nezmiňuje.
Bohužel nevíme, jaké jiné otázky papež své hlavě položil a jak je případně zodpověděla, A jakým způsobem mu odpovídala? Hlasem anebo pouze pohybem – přikývnutím pro ano, pohybem ze strany na stranu pro ne?
A byla to vůbec hlava? Stejně dobře to mohl být i nějaký kopulovitý, hlavě podobný předmět, který uvnitř skrýval nějaký důmyslný mechanismus. Pokud nebudeme dobový popis chápat příliš doslovně, můžeme za „hlavou“ vidět i zařízení, kterého se papež ptal pouze v přeneseném slova smyslu podobně, jako se astrologové „ptají“ hvězd.
Kybernetická pomůcka, bronzová „hlava“, mu mohla velmi usnadnit úmorné počítání planetárních drah, úplňků, zatmění a dalších astronomických, resp. astrologických údajů.
Tomu by napovídalo i to, že podle tradice byla hlava sestrojena za určitého zhvězdnění, čili planetární konstelace, kdy všechny planety začínají svůj oběh. To se dá vyložit pouze jako konjunkci nebeských těles, tedy takové postavení, kdy jsou sestaveny do jedné řady. Taková konstelace je poměrně vzácná a těžko můžeme předpokládat, že autor přístroje, řemeslník či mechanik, čekal při jeho sestavování na takovou hromadnou konjunkci. Spíše tedy můžeme předpokládat, že popisovaná konstelace představuje základní nastavení přístroje. To by už svoji logiku mělo.
Škoda, že se „hlava“ nedochovala dodnes. Určitě bychom měli, na co se jí zeptat. Třeba na to, zda nový rok bude lepší než ten starý, jak všichni jistě doufáme.
