• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • Pavel Kosatík: Tragičnost Smetanova života není pravdivá

    12.3.2024
    Jan Januš

    Známý spisovatel vydává na konci března knihu nazvanou Bedřich Smetana. Životopis. Čtenářům by ji, podle svých slov, přiblížil zdánlivě jednoduše: „Jako životopis, který chce představit tohoto skladatele pro 21. století. Pokouší se pojmenovat, proč jeho hudbu poslouchat. A dospívá k závěru, že těch příčin je dnes vlastně víc než v dobách, kdy ta hudba vznikala.“

    Jak jste se ke Smetanovi a k této práci vůbec dostal?

    Před čtyřmi nebo pěti lety jsme si o něm povídali se skladatelem Alešem Březinou. Aby o Smetanovi vznikla nová kniha, byl jeho nápad. Připomněl mi, že poslední dospělý Smetanův životopis vydal v roce 1979 Václav Holzknecht. Tu knihu jsem znal, ale neuvědomoval jsem si, že to bylo už tak dávno. Přitom u velkých osobností je důležité, aby si je každá generace pojmenovala pro sebe znovu. Pokud by se jenom opakovaly staré mantry, mohlo by to znamenat, že daný velikán je passé. Začal jsem se tedy do toho Smetany proposlouchávat a začítat a zjistil jsem, že ta látka opravdu dává některé odpovědi, které lidé předtím tolik nehledali.

    Pokud bych měl jmenovat jednoho českého skladatele, jmenoval bych Bedřicha Smetanu. Je to ten první, který by mě napadl. Máte to stejně? A z čeho to vlastně pramení?

    Já to takhle v hlavě seřazené nemám, pro mě je na pomyslném vrcholu celá ta silná čtyřka Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, a s nimi i pár skladatelů starších, namátkou Jan Dismas Zelenka. Pro mě je hlavní, jestli ten člověk tím, co složil, se mnou nějak podstatně hnul. Jestli mě přiměl, abych si redefinoval svět. Když se to stane, zařadím si ho do skupiny lidí, kterých si vážím a které mám rád a kde už se dál mezi sebou nezávodí, protože ani není o co.

    Pokud nás přesto někdy napadá třeba ten Smetana jako „number one“, bývá to myslím často důsledkem toho, jak se to podává ve škole. Já do ní chodil už dost dávno, ale ty školské systémy mají zvlášť v humanitních oborech velkou setrvačnost, nedivil bych se, kdyby to bylo pořád podobné. Za nás se to podávalo poměrně autoritativně: tohle jsou velikáni a hotovo. A protože byl Smetana nejstarší, byl to už proto pro někoho velikán největší. Když píšu, snažím se tyhle piedestaly problematizovat. Protože se mi někdy zdá, že jakmile velikána zmramorizujeme a vyzdvihneme na pomyslný sokl, přestaneme se o něho v té chvíli zajímat.

    Co by měl podle vás vědět o Smetanovi každý alespoň trochu vzdělaný člověk? Kdybyste třeba měl zmínit několik nejzásadnějších milníků z jeho života, o které by šlo?

    To základní asi je, že založil novodobou českou národní hudbu, ale že to udělal evropským způsobem a na evropské úrovni. Když se do toho někdy v roce 1861 pořádně dal, už toho měl celkem dost za sebou. Bylo mu skoro čtyřicet, sjezdil kus Evropy, znal se dobře s Franzem Lisztem a s některými dalšími soudobými skladateli. Viděl jim pod ruce a porozuměl té grandiózní vnitřní proměně, kterou v 19. století evropská hudba prošla, od hudby-zábavy, vytvářené pro potěšení mocných, k hudbě, kterou skladatel vyjadřuje své vlastní, a zprostředkovaně i posluchačovy emoce. Byla to teď hudba určená všem, kdo byli schopní se trochu soustředit.

    Když s tím v Praze začal, byla to tady pořád kulturní vesnice. Všichni po něm chtěli, aby jezdil po venkově, sbíral tam lidové nápěvy a vyráběl národní hudbu z toho. Tohle chtěli po člověku, který měl nadýchanou Berliozovu Fantastickou symfonii a celého Richarda Wagnera a uměl s tím pracovat.

    Takže s nimi sváděl celkem tvrdé boje. Tlačil do nich ten svůj svět, zatímco oni volali: To bolí, chceme být region! Když přitlačil moc, třeba v Daliborovi, mohli se zbláznit, že taková hudba tady nikdy nebývala. Nikdo z dnes žijících představitelů české kultury se v životě nedostal do takové názorové palby jako Smetana. Někdy si říkám, že to jeho ohluchnutí bylo vlastně milosrdenstvím osudu: přestal ty kecy slyšet a mohl se soustředit na komponování, protože hudba mu v hlavě zůstala.

    Důležité bylo, že do české společnosti nepůsobil jenom jako skladatel, ale taky jako organizátor hudebního života. Zorganizoval vůbec první českou filharmonii, předchůdkyni té dnešní, kterou v roce 1896 nastartoval Antonín Dvořák. Smetana začal o třicet let dřív. To on zorganizoval první abonentní české koncerty, kde učil lidi, že nová symfonická hudba se poslouchá. Předtím se lidi chodili do opery bavit, často se tam při tom v lóži i navečeřeli. Že si pod slovem „hudba“ dnes dokážeme představit cosi, co má úroveň, je velká zásluha Smetanova.

    Před tím, než jste začal na knize o Smetanovi pracovat, jste ho určitě nějak „viděl“. Změnil se během studia Smetany a následného psaní tento váš pohled?

    Patřím ke generaci, která už nezažila Zdeňka Nejedlého, ale jeho „učení“ o Smetanovi platilo pořád. Někdy mi připadá, že se to dodnes moc nezměnilo. Nejedlý na Smetanovi vybádal spoustu důležitých věcí, objevil hodně do té doby neznámých kontextů, které jsou důležité i dnes. Zároveň jako člověk dost konfrontační a svéhlavý udělal některé fauly: třeba toho Smetanu přidržel pří té jeho „toliko českosti“ i v době, kdy už to vůbec nebylo nutné, národ už existoval. Takže to potom vypadalo, že ta velká česká hudební jízda světem začala vlastně až s Antonínem Dvořákem. Což byla křivda na Smetanovi, kterou jsem zčásti sám sdílel.

    Platí o Smetanovi nějaké mýty, které bychom měli vyvrátit?

    Třeba ta tragičnost jeho života, která se nám pořád často předkládá, podle mě není pravdivá. Jasně, když někdo 10 let života neslyší a nakonec se z toho zblázní, sotva to lze nazvat šťastným osudem. Ale já si přesto myslím, že Smetanovou podstatou je spíš to neskutečné množství pozitivní energie, kterou velkou většinu života vyzařoval. A nejenom v hudbě. Pocházel z rozvětvené rodiny, sám vychoval tři dcery, všechny děti měly další děti, skoro všichni se mezi sebou dál stýkali. Když čtete, o čem si mezi sebou dopisovali, užasnete, jak k nim byl ten Smetana laskavej. Vůbec v něm nejsou nějaké protivné polohy. On jim všem svítil.

    Ale nejvíc té pozitivity je v jeho hudbě. On byl tanečník, i doslova, pořád skládal dívkám nebo dámám polky k tanci. A sám se taky nemohl udržet, když to do něho vjelo, museli ostatní lidi v podstatně pryč z parketu. Tak to popisovali třeba ti, kdo ho zažili tancovat na jeho druhé svatbě. A taky se protancoval vším, co skládal. Polky má skoro ve všech svých operách, ale taky ve vážných komorních skladbách, dokonce i ve sborech, třeba v České písni.

    On dokonce i v té hluchotě linii toho vnitřního štěstí držel až skoro do konce. V žádné jiné dekádě svého života nesložil tolik hudby jako během těch 10 let, kdy neslyšel. To by v depresích sotva bylo možné. Až v posledním zhruba roce, když už se na práci nemohl soustředit, propadl zoufalství. Čemuž se ale nelze divit, tvorba byla jeho kotva k životu.

    Jednou z vašich zatím posledních knih je Česká inteligence 20. století. Kdybyste podobný titul psal o 19. století, jaké místo by tam zaujímal Bedřich Smetana?

    Určitě podstatné. Tou „českou inteligencí“ já chápu nejenom ledasjaké chytré nebo vzdělané lidi, ale hlavně ty, kdo své schopnosti dali do služeb společnosti. Což byl přesně jeho případ. Kdyby se v tom roce 1861 nebyl vrátil do Prahy, ale zůstal třeba ve Švédsku, kde předtím pět let učil hudbu, nebo v Německu, stal by se skoro určitě slavnějším. On se ale rozhodl, že dá Čechy hudebně do pořádku.

    Připomenu vaše další stěžejní dílo, České století. Říkám si totiž, že Bedřich Smetana a jeho život si přímo říká o takovouto dramatizaci z vašeho pera. Máte nějaké takovéto plány?

    Zatím ne, kniha a film se v tom dost liší. Zatímco do knihy je žádoucí dostat „všechno“, ve filmu jde o něco jiného. Najít dramatický oblouk, rozvinout kolem něj konflikt atd. Ve Smetanově životě by takových dějových konfliktů určitě bylo dost, při psaní knihy bylo ale potřeba uvažovat jinak.

    Autorský text



    Nepřehlédněte