Tou knihou bylo Pět neděl v baloně, literární začátek více než půl století Podivuhodných cest. Kniha dětství mnoha generací. Bylo to tehdy literární zjevení. Zábavnou a nenásilnou formou sdělované znalosti o Africe té doby, podepřené ryzí člověčinou a přiměřenou porcí fantastiky. Mladý spisovatel Verne o sobě dal vědět. Honorář byl velmi dobrý a on s vděčností vzpomínal na svoje začátky v divadelní branži. Divadlo navštěvoval i jistý Alexandr Dumas, ikona francouzského historického románu, o generaci starší než Verne. Muž s hurónským smíchem, nekonečnou pracovitostí a téměř absolutní fantazií. Divadelní hry mladíka z Nantes se mu líbili. Dobře si pamatoval vlastní začátky a nezpychl. Rozhodl se začínajícího autora podepřít. Nejen jídlem, které mu občas přinesl do divadla. Pište, mladý muži. Nemohlo se mu dostat většího povzbuzení.
Verne si uměl dát dohromady jedna a jedna. Věděl velmi dobře, že v historickém románu, nemá proti tandemu Dumas a Maquet, šanci. Dumasův stroj chrlil knihy a on se tedy rozhodl pro jiný směr. Co třeba fantastika? Přesněji věda a fantastika. Vědecké objevy propojit s příběhem? Dumas byl nadšen a Verne se ponořil do studia. Hltal vše. Chemii, fyziku astronomii, zeměpis, zkrátka vědu. Měl jeden nedostatek, o kterém dobře věděl, a tím byla neznalost cizích jazyků. Naštěstí i on našel svého Maqueta. Byl jím knihovník francouzské Národní knihovny Gabriel Martin, který mu vyhledával a překládal zahraniční vědeckou literaturu.
Knihu Pět neděl v baloně přivezl do Prahy Jan Neruda, který zde v roce 1863 pobýval. Román do češtiny přeložil jistý pan Robert Nápravník. Nebyla to první verneovka. Tou první byl sci-fi román Ze Země na Měsíc, vydaný v češtině roku 1869. Dosti letitá data, že? Knihy stárnou fyzicky, jako lidé. Nestárnou však jejich příběhy. Knihu Robinson Crusoe prý četla mladičká Marie Terezie. I dnes, v této době, nás mohou verneovky oslovit. Nikoliv skvělými, technickými novinkami autorova mládí, které nám dnes připadají úsměvně naivní. Oslovují a měly by nás oslovit něčím jiným. Hrdinové verneovek se velmi často dostávali do zdánlivě neřešitelných situací. Cesta k záchraně nebyla spoléháním na zásah vyšší moci. Oni sami se dokázali vypořádat s nepřízní osudu. Protože věděli, uměli a znali. Nedali se zlomit. Tak, jako ti tři, v koši balonu Victorie. Měli bychom si z nich vzít příklad i dnes.
