Pokud bychom se ocitli na oběžné dráze kolem Země na počátku prvohor, pravděpodobně bychom ji nepoznali. Známé obrysy pevnin a světadílů bychom hledali marně. Všechny světadíly byly nahrnuty k sobě, do jediné, gigantické pevniny, s názvem Pangea. Ta se později rozpadla na dvě části. Na Laurasii a Gondwanu. Z Laurasie se později oddělila Evropa, Asie a Severní Amerika, z Gondwany pak ostatní světadíly. Co podobné přesuny způsobilo?
Tomuto jevu se říká desková tektonika. Země je jedinou planetou sluneční soustavy, u které je povrch formován těmito procesy. Mnoho populárně naučných knih přirovnává Zemi k vajíčku, uvařenému naměkko, a nejsou daleko od pravdy. I ta skořápka, po které chodíme, odpovídá svojí tloušťkou.
Pod utuhlou kůrou se nachází polotekutá, plastická vrstva, s názvem astenosféra. Je hustší než kůra, ale má menší viskozitu. Pevninské desky po ní kloužou rychlostí několik centimetrů ročně. Aby nedošlo k omylu, pevninské desky se svými rozměry a tvarem světadílům, tak jak je známe z mapy, rozhodně nepodobají. Pohybují se různými směry, přibližují se i vzdalují, a mapy, tak jak je známe, se za pár desítek milionů let opět změní k nepoznání.
Pokud máte čas a náladu, obkreslete si na kus papíru tvar Jižní Ameriky a Afriky, a vystřihněte. Okamžitě zjistíte, že západní pobřeží africké, a východní jihoamerické do sebe takřka dokonale zapadá. Dokonce i geologické složení hornin je téměř totožné.
Dalším, mnohem dramatičtějším důkazem pohybu pevnin je vznik pohoří Himálaj. Při rozpadu Gondwany se oddělila od Afriky Indická deska a vydala se na sever. Narazila na desku Euroasijskou, začala se pod ní zasouvat a hrnula horniny před sebou. Tak vzniklo největší pohoří světa. Tento proces stále pokračuje a velehory stále rostou. Ve výškách nad pět tisíc metrů lze najít zkamenělé mořské živočichy, a pokud odhrneme zkamenělé bahno, nalezneme v písečných vrstvách stopy mořských vln.
