Od saských hranic je to do Prahy kousek. Vždy to bylo kousek. Tedy, pokud se nekladl odpor. Nyní nepříteli nestálo v cestě nic. Rakouská armáda, bez svého velitele Albrechta z Valdštejna, byla bezradná. Padlo Ústí, Litoměřice, Mělník. Postup byl opravdu velmi rychlý. V Praze vypukl zmatek. Každý, kdo něco znamenal, nebo vlastnil, se snažil zmizet.
Útěk na jih byl jedinou možností. Do Budějovic, nebo až do Vídně. Protestantský meč byl stejně ostrý, jako ten katolický. Újezdská brána byla ucpaná povozy, s narychlo naloženým, tím nejcennějším majetkem. Zbytek bude vyrabován, to už tak ve válkách bývá. Utekli i vojáci, a měšťané, uvyklí za posledních deset let rekatolizace tomu, že za ně myslí někdo jiný, se pochopitelně na žádný velký odpor nezmohli. Zřejmě ani nechtěli, protože veliká část z nich uvítala saskou armádu s otevřenou náručí.
S cizí armádou se vrací z emigrace i mnoho z těch, které patent O novém zřízení zemském vypudil. Vracejí se zpět na své majetky, které jim byly zkonfiskovány. A nejen to. Mnozí se vracejí do Prahy s jedinou motivací, kterou bychom dnes už pokládali za přežitek. Tehdy tomu tak nebylo.
Už deset let práchnivějí na Staroměstské mostecké věži lebky českých pánů, které osudného června 1621 popravil kat Mydlář. Symbol vítězství pro jedny, symbol ponížení pro druhé. Potomci popravených se nechtějí mstít. Pouze důstojně pohřbít ostatky svých příbuzných nebo otců. Praha byla obsazena bez jediného výstřelu patnáctého listopadu 1631. Saský kurfiřt se převelice snažil, aby si místní obyvatelstvo naklonil na svou stranu a vydal rozkazy, po kterých se jeho vojáci na tehdejší dobu chovali nezvykle mírně, a dalo by se říci i kulturně.
Osudy lebek českých pánů jsou obestřeny tajemstvím dodnes. Pohřební obřady byly naplánovány s nesmírnou pečlivostí a s důrazem na symboliku a pietu. Třicátého listopadu, na první adventní neděli opustily lebky svá potupná místa rukama svých potomků, a v domě bývalé celnice, která stála na Křížovnickém náměstí uloženy do skvostných, dřevěných krabic. Krabice označoval jistý Diviš, rovněž emigrant, který byl tehdy přibit na pranýř za jazyk. Měl štěstí, o hlavu nepřišel. Nyní do každé krabice vložil papírek se jménem. Paměť měl dobrou, takový otřesný zážitek se nezapomíná.
Jedenáct krabic s lebkami se ocitlo v jediné rakvi. Černá látka se stříbrným křížem zakryla rakev a za zpěvu kněží, a přihlížení obrovského davu lidí, se celý průvod odebral do kostela Matky Boží před Týnem, na Staroměstském náměstí. Zde proběhly pohřební obřady. Pak se lidé rozešli, kostel byl uzamčen, a uvnitř zůstali jen ti, kteří se měli postarat o to, aby se lebky pro nepovolané ztratily ze světa. Povedlo se jim to tak dokonale, že se o nich neví do dnešních dnů. Sasové po půlroce odešli a katolíci se svým jezuitským předvojem se vrátili. Obrátili Prahu vzhůru nohama ale i když zuřili, nic nenašli. Nikdo také nevěděl nic. Bezpečnostní opatření byla absolutní. Tajemství lebek je oblíbeným a vděčným tématem řady milovníků záhad. Naskýtají se jedinečné možnosti, kde by mohly být ukryty. Nejpravděpodobnější variantou je sklepení pod věží evangelického kostela svatého Salvátora, v Kostečné ulici na Starém městě.
