Na přelomu dubna a května 1945 vstoupila válka i na dosud okupovaná území Čech a Moravy, která byla ještě stále významným zázemím Německa. V polovině dubna probíhala linie fronty na východě zhruba mezi Brnem, Vyškovem, Žilinou a Ostravou.
Už 26. dubna osvobodila vojska 2. ukrajinského frontu Brno a o čtyři dny později vstoupili vojáci 4. ukrajinského frontu, mezi kterými byli také čeští tankisté a letci, do Moravské Ostravy.
Na západní frontě se ještě dříve, 17. dubna, dotkli hranic předmnichovské republiky vojáci 3. americké armády, kteří za necelých deset dnů dobyli Cheb a po přeskupení sil v následujících dnech pokračovali v útoku do vnitrozemí Čech.
Pod tlakem těchto okolností se německé vojenské velení a okupační správa snažily především zabránit nepokojům a umožnit takřka milionové skupině armád Střed pokračovat v boji na území Čech a Moravy. Tyto vojenské plány ale nebyly tím jediným, o co představitelé okupační moci usilovali. Chtěli využít politických a diplomatických prostředků k vyjednávání s Američany. Sestavili tak novou českou vládu a ze všech sil se snažili co možná nejvíc zmenšit důsledky blížící se porážky a hlavně zamezit vypuknutí povstání na dosud okupovaném území.
Přes veškerá snažení a tvrdé represe Němců probíhaly v řadách českého odboje přípravy na povstání. Tyto přípravy už probíhaly několik týdnů a v těchto dubnových a květnových dnech pokračovaly dokonce po několika liniích za účasti různorodě politicky orientovaných sil, ovšem spojených tehdy ještě společným cílem, a to vyhnání Němců a osvobození vlasti
Do příprav se zapojila Česká národní rada, vojenská velitelství, odbojová organizace Rada tří, ale i komunisté a partyzánské oddíly. Zajímavé je, že ačkoliv se partyzánům nepodařilo vybudovat společný koordinační štáb, ovlivňovali zejména v oblastech svého působení průběh povstaleckých bojů a osvobozování.
Situace se nakonec vyvinula jinak, než všichni očekávali, lavinově se šířící zprávy o údajném konci války i prohlubující se krize okupačního režimu radikalizovaly situaci zejména na venkově a v menších městech. Zde pak byly zahájeny povstalecké akce jako například v Přerově, v Podkrkonoší, ve středních Čechách nebo na Plzeňsku. Němcům se však tyto nepokoje zpočátku dařilo potlačit a tlumit.
Jiná situace však byla v blízkosti severovýchodní a jižní fronty, kde postupně slábly obranné ústupové boje německých jednotek (např. na Vsetínsku), a proto se v těchto místech povstalcům podařilo dosáhnout osvobození. Rozhodující roli iniciátora a koordinátora však mělo známé povstání v Praze, které vypuklo 5. května.
Zdroj: Wikipedie
