Píše se rok 1970, a tak nikdo naštěstí ještě nehledí na displeje mobilů a přenosných počítačů. Lidé na tribuně tleskají. Možná tleská i jeden postraší, prošedivělý muž, který patří mezi čestné hosty. Třeba právě myslí na svoje začátky. Na svoje úspěchy se svojí raketou V2, která děsila obyvatele Londýna. Cítí satisfakci i naplnění. Tehdy jeho rakety přinášely smrt, dnes dopravují lidi na Měsíc.
Příběh Apolla 13 je přespříliš známý a každý ho jistě zná. Toto zamyšlení by mělo být o něčem jiném. Kosmický program lidem opět ukázal, že poznání není zadarmo. Pomiňme nyní ideologický boj dvou supervelmocí, který stál na jeho počátku. Nelze určit, kdo byl větší a kdo menší hrdina. Už jen pokus něco takového poměřovat, ukazuje na nesmyslnost podobné úvahy. Byl to Gagarin, který šel jako první do neznáma? Nebo trojice amerických kosmonautů, kteří uhořeli při zkušebním testu? Komarov, který se zabil pádem rotující kabiny, nebo posádka amerického raketoplánu Challenger? To je přeci úplně lhostejné.
Tehdy, před téměř padesáti lety se ukázalo něco naprosto ojedinělého. Lidský rozum zvítězil nad nelítostným osudem. Spolupráce mnoha mozků dokázala tehdy odvrátit smrt posádky Apolla 13. S technikou, která by dnes patřila k muzejním exponátům. Lidé tehdy pochopili, že to jde. Že to funguje. Stačí jen chtít. To však vůbec není to podstatné. Vesmír je ideální příležitostí ke spolupráci. Nemyslím si, že je to naivita. Je to test. Test vyspělosti této civilizace. Lidé v řídícím středisku v Houstonu tehdy obstáli. Obstojíme v tomto testu i my?
