Výbor měl na starosti především „zjednati výstavě hojnost spokojených hostí a těmto zajistiti slušnou zábavu a ubytování“. Tvořili ho zástupci pražské radnice a několik členů policejního ředitelství. Rok před zahájením výstavy si výbor pochvaloval hlavní přístupovou cestu pro pěší, vedoucí od mostu Františka Josefa (dnešní Švermův most) po nově vybudované Bělského třídě (dnešní Dukelských hrdinů) se širokými chodníky po obou stranách. Schválil také Křižíkův projekt lanovky od mostu Františka Josefa k tramvaji na Letné, která návštěvníky vozila do Královské obory, stejně jako plán soukromé Rakouské společnosti státní dráhy zřídit u východního vstupu na výstaviště dočasnou zastávku.
Jenže hned v září přišla velká voda a strhla tři pilíře Karlova mostu. Vltava se dala přejít jen po poměrně vzdáleném Palackého mostu, po řetězovém mostu Františka I. u Národního divadla, řetězové lávce jen pro pěší na Klárově a po mostě Františka Josefa. Dopravní výbor proto hned na podzim žádal obec o zbudování bezmýtného provizoria u Karlova mostu, Praha navíc nechala za 53 000 zlatých postavit dřevěný pilotový most na Františku. Během jara se také na pouličních lampách objevily tabulky s českým, německý a francouzským vyznačením cesty k výstavišti a informací o dopravním spojení.
Čím jet a za kolik
Na výstavu se nakonec zájemci mohli z centra dostat buď drožkou za osmdesát krejcarů, ze vzdálenějších míst za jeden zlatý, nebo fiakrem za jeden zlatý a dvacet krejcarů, ze Žižkova či Vinohrad si cestující připlatil třicet krejcarů. Nejdůležitějším dopravním prostředkem ale byla koňská tramvaj za deset krejcarů, nastupovalo se na Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky), později i na Vinohradech. Kvůli koňce dokonce ředitelství Buštěhradské dráhy nechalo strhnout úzký nadjezd před výstavištěm a místo něj postavilo nový železný most. Díky tomu mohla společnost provozující koňku postavit druhou kolej po celé Bělské třídě. Na výstavu jezdily také omnibusy, rovněž za deset krejcarů, a krom toho bylo denně z nádraží v Hybernské ulici vypravováno šest zvláštních vlaků do stanice Stromovka.
A konečně už od května byla v provozu lanovka na Letnou, na kterou od června navázala Křižíkova elektrická tramvaj.
Jako roje včel
Všechna posílení a opatření ale náporu návštěvníků nemohla stačit. Zvlášť o nedělích a svátcích se před výstavní branou shromažďoval tisícihlavý dav a množství drožek, fiakrů, povotů, tramvají a omnibusů. Ten zmatek se dopravní výbor snažil zvládat za pomoci nejrůznějších opatření a s pomocí c. a k. strážníků. Své místo měly objednané drožky a fiakry, neobjednané zase jinde, omnibusy nesměly na přetížený most Františka Josefa, do Prahy se proto vracely objížďkou přes Letnou. Povozy směrem k výstavě směly jezdit jen po novém mostě na Františku, od výstavy po mostě Františka Josefa.
I tak ale denně před výstavištěm a na hlavních komunikacích docházelo denně ke kalamitám a dopravním nehodám. „Most Františka Josefa chvěl se pod tisícerými kročeji, všechny kočáry hřměly jen v tu stranu, nabité vozy tramvajové jakoby měly za úkol vyvézti veškeré obyvatelstvo z pražských zdí… V těch dnech věšeli se lidé na vagóny tramvajové jako roje včel, jen když jedna noha našla oporu, jen když jedna ruka zachytila se začkoli, co kde vyčnívalo,“ psal do Národních listů jejich redaktor Ignát Herrmann.
Otevřená rána bez dovedného lékaře
Přes všechny snahy tak doprava byla slabinou výstavy. Jak psal tisk, stále zůstávala „otevřenou ranou bez dovedného lékaře“. Koneckonců o moc lepší než městské silnice nebyly ani cesty na výstavišti, vysypané pískem. Za suchých dnů prášily a za deště se do nich návštěvníci bořili a mokrý písek jim vnikal do bot.
I tak ale zájem o výstavu předčil všechna očekávání. Valily se sem nadšené davy domácích zájemců, ale i cizinců. Tolik cizinců Praha nikdy neviděla, navíc se sem sjížděly i nejrůznější krajanské spolky – všichni chtěli pobýt v Praze a shlédnout tu báječnou Jubilejní zemskou výstavu.
Zdroj: vlastní zdroj
