Z Jihlavy se do Dačic můžeme vypravit vláčkem s příznačným názvem Renesance. Vystoupíme na zastávce Dačice-město. Po mostě přes řeku Dyji dojdeme na Palackého náměstí. Na jeho dolním okraji si všimněme starého zámku. Zámek pro Albrechta Krajíře z Krajku v 70. letech 16. století postavil některý z italských stavebníků.
Na horním okraji náměstí by naší pozornosti neměl ujít dům s popisným číslem 4. Právě tady stávala rafinerie, v níž Jakub Kryštof Rad roku 1841 vyrobil první kostku cukru na světě.
V jihozápadním rohu náměstí naše oko spočine na zajímavém dílku – kostce cukru v dřevěné dlani. Vzniklo před deseti lety na Dačické řežbě, přehlídce řemesel, která se tu každoročně koná koncem srpna.
Ulicí Viléma Götha, letce, který za 2. světové války létal v Anglii, dojdeme ke kostelu sv. Vavřince. Jeho 51 metrů vysokou renesanční věž zdobí sgrafita a může se pochlubit zvonem z roku 1483. Jen nepozorný turista přehlédne žulovou „sochu“ kostky cukru, kterou Dačičtí postavili roku 1983 nedaleko kostela.
A pak už míříme na Havlíčkovo náměstí s Novým zámkem. V renesančním slohu jej v 16. století vystavěl pro Oldřicha Krajíře z Krajku Ital Francesco Garoff z Bissone, který je též autorem renesanční kostelní věže. Ve třicátých letech 19. století získal zámek dnešní klasicistní průčelí, na počátku 20. století přibyla unikátní zámecká kaple ve stylu vídeňské secese.
Prohlídky dačického zámku mají komornější atmosféru než ty v mnohem navštěvovanějších objektech. Všechno si můžeme v klidu prohlédnout. Obdivujeme především byt s funkcionalistickou koupelnou Johanna Dalberga, posledního mužského zástupce Dalbergů kterým dačický zámek patřil od roku 1809. Zajímavá je i pozdně secesní knihovna, jejíž zařízení je dílem dačické firmy Leixner a syn. Uchovává na 17 knih z různých vědních oborů.
V zámku sídlí též Muzeum kostky cukru, kde se sami můžeme přesvědčit, že uštípnout sekáčkem kousek cukru z homole vyžadovalo značnou dávku zručnosti. Uznáváme, že kostka cukru byla skutečně praktickým vynálezem!
Za kostkový cukr mohla žena
O vynález kostky cukru se přičinila Juliana Radová, manželka ředitele cukrovaru Jakuba Kryštofa Rada. Často si zvala na návštěvu přátele a k posezení patřil i šálek s čajem. K oslazení čaje musela odseknout kus z cukrové homole. Jednoho dne roku 1841 si přitom poranila ruku. Osopila se na manžela slovy: „Jednou si uříznu prst! Nešlo by vymyslet něco menšího?“
Přibližně za tři měsíce postavil manžel na stůl bedničku, ve které byly úhledně urovnány malé bílé kostičky. Kostkový cukr byl na světě.
