Letos uplynulo 170 let od první písemné zmínky o moderních veřejných záchodcích v Praze. Přípis městského prezidia tehdy konstatoval, že „všechny veřejné záchodky se mají čistit každý den, zejména ty nové.“ „Historie a vývoj pražské sítě veřejných toalet je ale ve skutečnosti ještě delší – daný dokument ukazuje, že záchodky se na území Prahy vyskytovaly již předtím. Vůbec prvním záznamem k tomuto tématu je zápis z 20. října 1472 o existenci toalety u Újezdské brány,“ uvedl historik pražských kanalizací Kryštof Drnek. A připomíná, že veřejné toalety nebyly úplně populární ani kdysi. „Na jedné straně stála široce chápaná nutnost mít k dispozici místo pro vykonání tělesné potřeby. Na straně druhé se objevovaly praktické problémy s existencí záchodků spojené – nikdo vedle nich nechtěl bydlet, protože byly většinou ve strašlivém stavu,“ dodal.
Podle historika dochované úřední záznamy se minimálně do konce 19. století k tématu záchodků vyjadřovaly skoro vždy k jejich naprosto neudržitelnému hygienickému stavu. V roce 1853 veřejný záchodek v Klementinu osobně navštívil v rámci inspekce c.k. místodržitel a následně prohlásil, že „kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde.“ Veřejné záchodky byly předmětem řady úředních zpráv, týkajících se chodu města. V drtivé většině byly silně negativní a nebyly příliš shovívavé k hygienickým návykům jejich návštěvníků, většinou mužského pohlaví. Zprávy hovoří o nesnesitelném zápachu, vedle kterého se nedá bydlet, o loužích moči a poházených exkrementech a o nutnosti je častěji uklízet.
První třídou
Roku 1888 se pro vývoj pražských záchodků udála přelomová událost – město uzavřelo smlouvu s Bohdanem Procházkou, o zřizování a provozování veřejných záchodků. Ten ji o rok později ze zdravotních důvodů převedl na svou manželku, Marii Procházkovou. Ta pak provozovala síť veřejných záchodků až do roku 1937. Vedle nově budované sítě záchodků manželů Procházkových, provozovala další zařízení i samotná Praha. Jejich podoba byla obdobná, jednalo se v té době o normalizovaný typ záchodků. Cena za užití záchodků zůstávala po celou první polovinu 20. století prakticky stále stejná – 8 h. za kabinu I. třídy, 4 h. za II. třídu.
Jako trafika
Po paní Procházkové ji převzalo Družstvo čsl. Válečných vysloužilců. Zaměstnání na veřejných záchodcích totiž bylo chápáno jako možnost zaměstnat osoby, které by jinak měly se svým uplatněním problém. Zatímco v 19. století se jednalo především o chovance městského chudinského ústavu, v pozdější době šlo o starší ženy a válečné invalidy a vysloužilce. Spor o zaopatření těchto dvou různých skupin zaměstnanců se nakonec stal i ústředním bodem meziválečných soutěží. Vedle ceny za nájem, které zájemci nabízeli, se projednával i tento sociální aspekt celého systému veřejných záchodků.
Po druhé světové válce začal systém veřejných záchodků upadat. Na jejich provoz nezbývalo dost finančních prostředků, a chybělo jejich personální zabezpečení. „Generace meziválečných pracovnic odešla ve velké míře do důchodu a nikdo jiný toto zaměstnání nechtěl vykonávat,“ dodává historik. Velkou část původně provozovaných záchodků bylo nutno uzavřít. Po roce 1992 přešla síť veřejných záchodků do správy jednotlivých městských částí a většina jich byla zrušena.
Zdroj: PVK
