„Já se věnuju divadlu, protože mě divadlo jako diváka většinou nudilo nebo zklamávalo, tak se snažím dělat divadlo, jaký by mě bavilo.“
– Petr Lébl, 1997
Léblova cesta do legendárního Divadla Na zábradlí nebyla jednoduchá. Narodil se sice v rodině vzdělaného hudebního teoretika, ale otec mu brzy zemřel a Petr nakonec vystudoval střední grafickou školu, po níž nastoupil jako výtvarník do oddělení propagace oděvního podniku. Už v době dospívání se projevila jeho láska k divadlu, začal amatérsky hrát a v polovině 80. let dal dohromady soubor, se kterým připravil dramatizaci slavné Vonnegutovy knihy Groteska. Bylo mu pouhých 20 let, ale představení zaujalo kritiku svou fantazií a nábojem.
Umělecký šéf Divadla Na zábradlí
Lébl připravil s amatéry i další hry, začal studovat akademii divadelního umění, ale studia přerušil. Krátce po revoluci se vrhl do tvůrčí práce a připravil první režii v profesionálním divadle. Znovu fascinoval svou fantazií a prolínáním žánrů a jeho hvězda rychle stoupala. Po smrti fenomenálního Jana Grossmana se stal Lébl uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí. Jenže jeho úspěchy byly vykoupeny také velkou bolestí, neboť se nedokázal vyrovnat s odbornou kritikou a svým odpůrcům psal vášnivé dopisy. A stejně tak trpěl v turbulentních osobních vztazích.
Nahoru a dolů…
Léblův život byla jedna velká houpačka – stále nahoru a pak zase dolů, podle toho, v jaké fázi nemoci se právě nacházel. Jeden den se do krve pohádal se svými kolegy, další den jim plakal na rameni a stěžoval si, že už nemůže dál a raději všechno ukončí. V manické fázi byl naopak plný energie a snažil se urvat, co mohl. Prostě žil na sto padesát procent, ať už to byla práce v divadle, konzumace alkoholu či sex.
Život s duševní nemocí
Přestože by potřeboval léčbu a svým nezvladatelným chováním ubližoval spoustě partnerů či spolupracovníků, jeho okolí mu výstřelky tolerovalo. I když Lébl chodil k lékaři, léky nebral a pravidla celkem náročné léčby nedodržoval. Vždycky byl značně nespolehlivý, často zmizel i na několik dní, měnil nálady i životní styl. Na druhou stranu však připravoval excelentní hry, z nichž především Racek a Ivanov patří mezi to nejlepší, co se v českém divadle v 90. letech minulého století objevilo. Kromě práce v divadle (kde fungoval nejen jako režisér, ale rovněž scénograf, výtvarník a herec) také spolupracoval s Českou televizí na dokumentárních filmech a pořadech, v několika hraných snímcích si i zahrál.
„Viva la liberta…“
Léblova maniodepresivní psychóza ho však nakonec dovedla k poněkud okázalé sebevraždě. O dobrovolném ukončení života mluvil poměrně často a jeho provedení zinscenoval s mistrovskou režií. Paradoxně uprostřed plné práce v prosinci 1999, neboť zrovna zkoušel se svým souborem novou hru. Připravil si scénář vlastního pohřbu, napsal dopisy na rozloučenou („Mějte se beze mě pěkně. Viva la liberta. Tak sbohem a Nahoru dolů!“) a posléze na dveře své pracovny nalepil lístek s poněkud morbidně ironickým vzkazem: „Jsem na jevišti.“ A poté se nad prkny, které znamenaly veškerý jeho svět, oběsil. Všestrannému umělci bylo pouhých 34 let.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
