Narodila se 21. září 1913 v Sukoradech u Hořic v rodině středoškolského profesora. Studovala na gymnáziu v Plzni, ze kterého přestoupila na obchodní akademii. Po maturitě přišla do Prahy. K profesi herečky se dostala náhodou, když v Divadle Vlasty Buriana, kde pracovala jako sekretářka, musela jednou zaskočit za nemocnou herečku Anny Ondrákovou.
Tento malý divadelní záskok odstartovat její zářivou filmovou kariéru, kdy v českém filmu nahradila Anny Ondrákovou v úlohách temperamentních klaunů, neposedných děvčat a nezbedných dcerušek. U diváků si získala popularitu svou bezprostředností, smyslem pro humor, rozvernost a rovněž zálibu v převlecích, jež zdokonalovala v sentimentálních komediích Vladimíra Slavínského.
Z epizodek se později stávaly titulní úlohy a scenáristé psali role již předem pro ní. Taková byla například její Věra Hanáková vydávající se za malou holčičku ve Slavínského komedii Uličnice, studentka Marta v Innemannově Sextánce, dcera hajného Štětivce Hanči v komedii Na tý louce zelený Karla Lamače, Míla Janotová v komedii Falešná kočička, Slávka v Lamačově komedii Slávko, nedej se!, Andula Mráčková v Cikánově komedii Andula vyhrála, Věra v Landově sci-fi Panenka, malý Venoušek ve Šléglově Venoušek a Stázička, švadlenka Tonička v Dědečkem proti své vůli, Klára v Čápově Panně nebo Dagmar v Cikánově Provdám svou ženu.
Nejhodnotnější filmové úlohy pro Věru Ferbasovou připravil režisér Martin Frič v úlohách švadlenky Tonky ve Švadlence a Věry Gregorové, která napraví hlavu svému otci (Hugo Haas) ve veselohře Mravnost nadevše. S diváky se za protektorátu rozloučila úlohou Konstantiny Putičkové v komedii Zlaté dno Vlasty Buriana v další režii Vladimíra Slavínského.
Tím její herecká kariéra na dlouho skončila. V červenci 1941 se provdala za architekta Josefa Pálku. Ten dobře věděl, že nechce hrát v německých filmech a vyřešil její dilema jednoduše, prohlásil, že jako vdaná paní nemusí hrát vůbec, a tak od roku 1942 přestala hrát.
Po osvobození se jí však už nepodařilo navázat na předchozí hvězdnou kariéru, její typ hodící se pro crazy komedie nenašel v poválečné tvorbě místo. Navíc vstoupila do národně sociální strany, což byla velká chyba, která ji nakonec stála majetek, který jim komunisté zkonfiskovali, museli zaplatit půl milionu pokuty a manžela na čtyři roky zavřeli.
Od poloviny padesátých let žili ve vilce v Ládví, kterou dříve užívala herečka Růžena Nasková. Bohužel v roce 1973 architekt Pálka zemřel manžel a ona kvůli své naivitě přišla o dům. Musela se přestěhovat do malé garsonky v paneláku, kde žila osamělá.
Znovu se začala příležitostně objevovat na plátně v druhé polovině 50. let.
V roce 1969 si zahrála v trezorových Skřiváncích na niti a v Případu pro začínajícího kata.
Po desítkách let se vrátila i na divadelní prkna Činoherního klubu jako slečna Mossierová ve hře Seana O‘Caseyho „Pension pro svobodné pány“ (1965) v režii Jiřího Krejčíka a ve stejnojmenné televizní (1965) a filmové (1967) verzi. Naposledy se před návštěvníky kin zjevila v krásné úloze všetečné tetičky v Lipského komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a televizní hudební komedii plné hvězd prvorepublikového filmu Čtrnáctý v řadě (1975).
Milovala květiny, domácí mazlíčky (psa Hafíka a kocoura Rumcajse) a ráda vařila.
Zemřela doma, opuštěná, 3. srpna roku 1976 v Praze ve věku nedožitých 63 let.
Je pochována na hřbitově v Jičíně.
