Zpíváte hodně s mladými lidmi. Nabíjí vás to?
Nabíjí. A taky se mi skvěle natáčí ve studiu Mercury Romana Šandora, kde jsem natočila i nedávné album Pilarka a přátelé. Je to muzikant, který když zvučí, tak ví, co dělá, je nesmírně citlivý, cédéčko se točilo poměrně rychle, když to totiž nedám na první dobrou, tak na druhou určitě, nepářu se s tím. Když se mi něco nelíbí, nechám to na něm. Je skvělé, že tam je absolutní klídek, v jiných studiích bývá pět lidí a každý do toho mluví, tady je pohoda, kamarádská atmosféra. Říkala jsem si, že nějakou dobu budu mít od natáčení klid, ale ještě bych nějaké album natočit chtěla, takže klid mít nebudu. Příští rok mám totiž kulaté narozeniny.
To budete určitě pro posluchače připravovat slavnostní vystoupení…
Nebudu a hned vysvětlím proč. Nikdy neslavím narozeniny, protože slavím léta na scéně. Rok po kulatinách oslavím šedesát let na scéně a šedesátka je přece jen sympatičtější než osmdesátka. I když to také není nic moc.
Co chystáte?
Mám vymyšlené věci na nové cédéčko, chci tam dát něco nového i starého, co kdysi zasáhla cenzura. Moji příznivci byli v minulosti nesmírně zklamaní, protože v Semaforu jsem zpívala v písničce, že kočka není pes, i sloku „Amstrong není Rus“, na desku ale sloka nesměla, marně jsem vysvětlovala, že Amstrong opravdu Rus není. Po 59 letech tedy tu písničku natočím znovu. Chtěla bych tam mít i věci s Matějem Ruppertem a Wohnouty, s kterými jsem předloni jezdila fesťáky. Na koncertě v Lucerně je moje publikum vzalo výborně, na fesťácích zase jejich publikum bralo skvěle mě. Byla by škoda nedat to na desku.
Jaké to bylo jezdit po festivalech?
Měla jsem hroznou trému, nevěděla jsem, co mě čeká, ale když jsem zjistila, že mladí lidé si moje písničky zpívají a znají texty, bylo to až dojemné. Poprvé mě na fesťák pozval Martin Věchet, který s Václavem Havlem založil Trutnov Open Air Festival. Říkala jsem mu, co tam asi tak budu dělat… On odpověděl, že je tam benevolentní publikum, kterému se to bude líbit, že tam zpívala i paní Kubišová. Říkala jsem, no jo, paní Kubišová, to je něco jiného, to je symbol, legenda. Ještě jmenoval jednoho zpěváka, který tam zpíval, a tak jsem si řekla, když on, tak já tam půjdu taky.
A pak?
Když jsem na fesťák dorazila, viděla jsem červené číro, v nose náušnice, ne že bych to předtím neviděla, pohybuju se mezi muzikanty, měla jsem ale trému, zda mě tohle publikum vezme. Když jsem dozpívala, měla jsem co dělat, aby se mi neroztekly šminky, říkala jsem si, že to byl můj životní koncert. Když mi po třech letech volal Martin Věchet znovu, říkala jsem mu, že dvakrát přece do stejné řeky nevstoupíš…
Ale vstoupila jste…
On mě ale přemlouval, že kdo jiný by to měl dělat než já, že to bude vzpomínka na Walderama Matušku. Ptala jsem se, kdo bude zpívat Waldu, když odpověděl, že Matěj Ruppert, brala jsem to jako výzvu. Znala jsem ho letmo z Českého lva. I on souhlasil. Střihli jsme si Tam za vodou v rákosí a Lásku nebeskou, bylo to fajn, párkrát už jsme spolupracovali, když jsem měla padesát nebo pětapadesát let na scéně.
Z jiného soudku. Četla jsem, že se v počítači snažíte narovnat vyfocený Tančící dům. Už se vám to podařilo?
To prostě nejde, když se někde narovná, tak se vypoulí někde jinde.
Děláte zajímavé fotky, už je i poznat váš „rukopis“. Jak jste se k tomu dostala?
Díky fotografu Josefu Loudovi, který mě fotil na titul časopisu. Ukázal mi fotku na počítači a já mu říkám: „Pane Josefe, k mému věku to tmavé pozadí nejde, dělá mě to starší, to je přece škoda.“ On udělal klik klik a pozadí bylo světlé. Když jsem přišla domů, hned jsem sedla k počítači a hledala, kde se dá klikat, cosi tam bylo, tak jsem si s tím bez jakýchkoli rad začala hrát. Manžel si myslel, že tam do tří do rána hraju karty, a já dělala umění. Když jsem mu to ukázala, říkal, že se to bude líbit jen panu Knížákovi a mně. Nakonec se to líbilo mnohem víc lidem, ale shodou okolností i panu Knížákovi.
Vaše fotky se vyznačují zakroucenými budovami. Kde všude jste vystavovala?
Fotím na digitál a první výstavu jsme měla v letech 2004/2005 v hudební kavárně Astra na Václaváku. Jeden z návštěvníků výstavy se mě zeptal, zda bych nechtěla vystavovat ve Vídni. Říkala jsem mu, no jo, to znám, tyhle srandičky, skrytá kamera. On to ale byl majitel vídeňské galerie Jan Brabenec, tak jsem druhou výstavu měla ve Vídni. Pak jsem vystavovala v Berlíně, Bratislavě, třikrát v Moskvě, v Chicagu jsem měla tři měsíce vystaven jeden obrázek, dvě výstavy jsem měla v opeře v Doněcku, kde už to je válkou celé rozmlácené. Nedávno jsem měla osmaosmdesátou výstavu v Sokolnicích u Brna, byli tam hrozně milí, potěšení, že jsem přijela.
Fotíte dál?
Ano, pokračuju. Když jsem před lety fotila New York, říkala jsem si, tady si můžu dělat, co chci, nikdo mě tu nezná, ležela jsem na zemi a fotila výškové budovy, aby se mi vešly do záběru. Měla jsem ještě malinko horší foťák než teď, kdy taky nemám žádný zázrak. Nedávno jsem tam byla jen na otočku, zpívala jsem krajanům na plese, který pořádali ke stému výročí založení Československa, a točili jsme dokument s Michalem Herzem. Tři obrázky, které jsem tam nafotila, se podle mínění jiných povedly, vystaveny ale ještě nebyly.
Kdy nejradši fotíte?
Aby se dalo fotit, stromy ještě nemohou být obsypané listím, jinak nejsou vidět domy. Když fotím Kampu, chce to, aby ještě nebyla úplná tma, ale už svítily lampy. To má atmosféru. A pak to pokroutím. Pan Louda mi říkal: „Evičko, kdyby se vás někdo ptal, v jakém programu to děláte, nevyzrazujte to.“ A tak když se někdo zeptá, odkážu se na něj, že to prozradit nesmím. On to ale ví.
Ptát se tedy nebudu. Fotíte i venkov?
A jak ráda. Třeba kapličku u nás na chalupě na Českolipsku. Ráda fotím chalupy, slunečnice před domem, západy slunce třeba přes rozkvetlou pampelišku. Fotím všechno, co neuteče. Mám ale i plno fotografií svých kolegů, známých osobností. Jednou mě ukecali, abych je vystavila na hradě Houska, všech jsem se ale předem zeptala, protože jsem je taky pokroutila. Leona Machálková, která měla tehdy problémy s bulvárními novináři, mě prosila, abych tam její fotku radši nedávala, najednou ale přilítl její syn, fotku začal pusinkovat, a ona mi řekla, ať ji tedy vystavím.
Odmítl někdo?
Nejdřív Pepík Laufer, kterého jsem dost znetvořila, všichni mu ale říkali, aby neblbnul, že ostatní to povolili, tak nakonec taky řekl jo. Jediný, koho jsem se nezeptala, byl Zdeněk Podhůrský. Na fotce vypadal pěkně, fešáka přece jen nemůžete zošklivit úplně. Přišel na vernisáž, fotku si prohlížel a začala se mu třepat ramena, stál k nám zády, až pak jsem viděla, jak strašně se začal smát. Takže to bylo v pohodě. Patronem výstavy byl Jakub Ludvík, který mi fotky dal i do rámečků. Bylo to moc fajn.
Mluvila jste o tom, že jste na chalupě fotila kapličku. V poslední době si lze všimnout, jak jsou kapličky v obcích opravené a udržované. Máte je ráda?
Kapličky mám strašně ráda, koncem šedesátých let, kdy jsme chalupu koupili, jsem místní kapličku nechala vymalovat, začali jsme se tam scházet. Když tam přijíždím z koncertů, nosím tam kytky. Místní lidé říkají: „Jsou tu kytky, už tu je Pilarka.“ Když z kapličky někdo ukradl zvon a město pořídilo nový, který zvoní, farář ji znovu vysvětil a udělali jsme mši i se čtením. Přišlo hodně lidí a najednou jsme měli pocit, že tolik ateistů v České republice není…
To vás jako věřící jistě potěšilo…
To ano. A ještě jedna vzpomínka. Dobře jsme se znali s panem Adolfem Bornem, byl to krásný pán, který také chodil do kostela. Když ode mě jednou něco potřeboval, pozval nás k nim a dal mi nádherný obrázek svatého Františka z Asisi, obklopeného kočkami a dalšími zvířaty. Když pak zemřel, šli jsme na jeho pohřeb, byl roajalista, nebyl na nějaké dlouhé řeči, takže i tak byl pojat pohřeb. Když jsme se tam všichni chytli za ruce a pomodlili se za něj, viděla jsem ateisty, jak slovo od slova drmolili otčenáš. Paní Bornová mi pak říkala, že věděla, že se mi to bude líbit.
Eva Pilarová
narozena 9. srpna 1939 v Brně
česká zpěvačka a fotografka
trojnásobná Zlatá slavice
nositelka státního vyznamenání Medaile Za zásluhy
jejím manželem je bývalý tanečník Jan Kolomazník
