Co přivedlo k herectví Igora Chmelu? Štěstí nebo troufalost?

17.2.2018
Renata Říhová
Další fotky

Lidé si myslí, že jsem jako Chocholoušek, ale to mi vůbec nevadí, říká psychiatr Jan Cimický

Vaše cesta na divadelní prkna, filmové plátno a televizní obrazovky nebyla přímočará. Vystudoval jste železniční průmyslovku, pracoval na dráze a ke studiu herectví na DAMU vás prý dokonce přemlouval Boris Rösner. Jak to tenkrát vlastně bylo, co nebo kdo vás k herectví přivedlo?

Ke studiu herectví mě přivedlo náhodné setkání s Martinem Fingerem na vojně. Po návratu do civilu se mi moc nechtělo mlátit krompáčem pod pražec, čímž se podbíjely koleje, a Martin se chystal na DAMU. To mi přišlo jako lákavější alternativa mojí budoucnosti, ale protože jsem byl Ostravák, tak jsem to zkusil na JAMU, kde mě nepřijali. Za rok jsem ale stál před výběrovou komisí na DAMU a zřejmě ve mně viděli talent. Takže troufalost, náhoda a štěstí mě přivedly k herectví.

Z dělnického prostředí Ostravy jste se octl mezi divadelníky a bohémy v Praze. Jak jste se s novým prostředím vyrovnával, a na co z té doby nejraději vzpomínáte?

Učil jsem se jezdit metrem, které jsme v Ostravě neměli a zvykal si tím pádem i na větší množství eskalátorů, taky byla změna v tom, že na horizontu místo komínů čněly věže historických památek. Najednou jsem byl v přímém kontaktu s umělci, které jsem znal jen z televize. Byl jsem hodně okouzlenej, pln divadelního nadšení a ideálů. Na to rád vzpomínám, protože okouzlenej už nebejvám tak často a mnohé ideály se proměnily v obyčejnou realitu.

Hercem jsem se stal, protože jsem ve škole zlobil, říká Robert Jašków

Nelitoval jste někdy, že jste se pro herecké povolání rozhodl?

Lituji toho skoro pokaždé, když si v šest večer oblíkám nějaký kostým, lepím mastixem umělý knír a uvědomuji si, že za chvíli budu, jakože někdo jiný, kdo bude říkat něco někomu, jakože jinému, a budou se na to koukat lidi…Někdy mi to povolání přijde absurdní až praštěné, srovnám-li to například s povoláním lékaře. Ale možná, že i kvůli takovým kritickým pocitům se to divadlo dá dělat tak, aby divák odcházel z hlediště obohacen víc, než jen estetickým zážitkem. Je to paradox, ale přes všechny lítosti to pořád dělám rád.

FOTO: Igor Chmela

Igor Chmela - Igor Chmela (2)Igor Chmela - Igor Chmela (5)Igor Chmela - Igor Chmela (3)Igor Chmela - Igor Chmela (4)Igor Chmela - Igor Chmela (1)
Další fotky
Igor Chmela - Igor Chmela (6)Igor Chmela - Igor Chmela (7)Igor Chmela - Igor Chmela (10)

Měl jste nebo máte nějaké herecké vzory?

S obdivem jsem se vždy díval na Josefa Somra, Jana Hartla, Petra Čepka, Jana Kačera, Honzu Potměšila,…asi bych mohl jmenovat dál….Vynikajících herců bylo a je na českých jevištích hodně. Díky mediálnímu masakru, bulváru, YouTube, Facebook…se dnes může zviditelnit kdekdo a bohužel to vytváří dojem, že hercem může být každej.

Ještě za studií jste měl možnost hostovat v Národním divadle a hned po vystudování DAMU jste tam získal angažmá. Co to pro vás znamenalo?

Tenkrát svazující odpovědnost abych nezklamal. Jako čerstvý student DAMU jsem sdílel šatnu s Josefem Kemrem. Byl jsem z toho tak nesvůj, že jsem se raději převlíkal na chodbě. Znamenalo to pro mě zkušenost a satisfakci před rodiči, kteří mohli vidět, jak jejich Igorek na jevišti kapličky objímá Janžurku jako svou tetičku, což pro ně znamenalo jisté potvrzení mého talentu.

Gentlemanství je dnes spíše výjimkou, říká Michal Dlouhý

Později jste působil v dalších vyhlášených divadlech – v Dejvickém divadle a Na Zábradlí. Nakonec jste, asi před čtyřmi lety, spolu s manželkou a přáteli Lindou Rybovou a Davidem Prachařem založili vlastní divadlo Verze. Co vás k tomu vedlo?

Především potřeba dělat si to po svém, nepracovat s pocitem, že jsme jen nájemní herci odkázaní na poptávky. Jsme přátelé s podobným životním postojem a pohledem na divadlo. Tvoříme si vlastní dramaturgii, vybíráme si, co chceme hrát, a s kým. Je to svobodná radost, a doufám, že je to poznat i na jevišti.

Divadlo Verze vzniklo původně jaké zájezdové divadlo. Pozorujete nějaký rozdíl, jak vaše představení vnímají pražští a mimopražští diváci?

V podstatě nepozoruju žádný rozdíl. Možná, že mimopražské publikum, je o fous vstřícnější, protože herci jezdí za nima, zatímco pražský divák je trochu rozmazlený přehršlí divadelní nabídky, kterou má v blízkosti jeho obydlí. Nicméně je to jen teorie, která v praxi neobstojí. Snobové jsou jak na malém městě, tak i v Praze, a stejně tak i pozorní a vstřícní diváci.

Divadlo Verze zakotvilo na scéně Vršovického divadla Mana. Jak se vám tu hraje?

Mana je krásné divadlo, o které svědomitě pečuje farář přilehlého kostela. Už jen tento fakt mu propůjčuje ducha. Mana má poměrně zajímavou historii, má vynikající atmosféru a proto se nám tam hraje hezky.

Herečka Klára Cibulková: Divadlo je pro mě nepřekonatelné

Jaká představení divadlo Verze nabízí, na co byste diváky pozval?

V současné době máme na repertoáru šest inscenací více než méně komediálního charakteru. Fanouškům Bohemky a vůbec fotbalovým nadšencům doporučuju hru Sudí, ve které Ládik Hampl skvěle hraje potíže jednoho rozhodčího. Bavil jsem se i já, a to fotbalu vůbec nerozumím. Neméně dobrá je i naše poslední inscenace Poručík s Inishmoru, která s humornou nadsázkou ukazuje absurditu teroristických aktivit. Máme webovky divadloverze.cz i Facebook, tam je možný si z našeho programu vybrat.

Jak dobře znáte okolí Vršovic, co se vám na Praze 10 líbí a co byste tu změnil, vylepšil?

Bydlím na Vinohradech a do Many to mám deset minut pěšky z kopce dolů. Vršovické náměstí okolo divadla Mana hodně prokouklo, je to hezky zrekonstruovaný prostor. Vždycky když jdu do divadla říkám si, že je to hezký místo pro život – tak akorát do centra, příjemné restaurace a služby, sokol, stadion, kostel i divadlo – vše pěkně po ruce.

„Periodika jako Náš REGION jsou nenahraditelná a důležitá,” říká exkluzivně pro nasregion.cz Jan Tuna.

Většina diváků vás zná jako skvělého improvizátora, člena oblíbené Partičky. Improvizujete i na divadelních představeních?

Jednou z inscenací divadla Verze je Mesiáš. Je to hra, ve které se dva herci, kteří se nesnáší, snaží divadelně převyprávět příběh narození Ježíška. Jde o princip divadla na divadle, utahujeme si z řady divadelních šmíráckých nešvarů a hodně si to s Davidem Prachařem užíváme. Mimo jiné i proto, že tam máme prostor pro improvizace. Je to taková naše předvánoční specialitka, kterou jsme divákům zpříjemňovali advent.

Těší nebo baví vás víc hraní v divadle vystupování s Partičkou nebo natáčení filmů a práce v televizi?

To vždycky závisí na tom, co a s kým zrovna dělám. Pořád je to herecká profese a není podstatné, jestli ji vykonávám na jevišti, v ateliéru nebo někde venku. I když jsou určitá specifika, nejdůležitější je, aby mě to bavilo.

Hrozivé tajemství Doriana Graye ve Švanďáku. V hlavní roli nestárnoucího požitkáře se objeví Ondřej Kraus

A jaká herecká poloha vám vyhovuje víc – improvizace, komediální nebo vážné role?

V tomhle je opět rozhodující předloha a tým, který ji zpracovává. Dobrou komedii může zabít špatnej režisér, herec nebo nerudný kolega. Vážná role bude směšná, když bude blbě napsaná či zahraná. Improvizace má výhodu v tom, že je svobodná, ale je ovšem potřeba umět s tou svobodou nějak naložit, a přestože to může vypadat jednoduše, není to vůbec snadný.

Navštěvujete někdy divadelní představení také jako divák? Jaká je podle vás pestrost a nabídka pražských divadel?

Hraju tak často, že být divákem už časově nezvládám. Poslední, co jsem viděl, byl Terminus v Kašparu a bylo to skvělé. Divadel je v Praze hodně, což pro nás znamená širokou konkurenci, na druhou stranu si divák může vybrat, a pokud si vybere divadlo Verze v divadle Mana, budeme rádi. Pro nás je výhodou, že na desítce kromě Many moc divadel není.

Asi hlavně díky televizní Partičce jste se stal velmi známou osobností. Co vám popularita dala a co vzala?

Dala mi nejspíš větší množství hereckých příležitostí a vzala mi do určité míry anonymitu a pocit soukromí. Lidi mě poznávají a to je někdy příjemné a někdy ne. Každopádně je to lepší než být hercem, kterého nikdo nezná.

Vaším velkým koníčkem je fotografování. Fotoaparáty si také sám upravujete nebo spíš sestavujete. Známý je například váš fotoaparát z krabičky od sirek, tak zvaný sirkoň. Jak vás napadlo jej sestrojit a jaké další fotografické aparáty jste vyrobil?

Začal jsem fotit digitálem a po čase jsem anachronicky přešel k analogu. Bavilo mě zkoušet různé způsoby pořizování obrázků a experimentovat. Sirkoň jsem objevil na netu, tak jsem si ho taky sestrojil. Potom jsem si vyrobil řadu dalších přístrojů bez optiky, většinou ze starých vykuchaných foťáků nebo ze dřeva či papíru. Mně samotného uspokojovalo už jen to, že se s tím dá pořídit snímek, který má obstojnou technickou kvalitu.

Český fotograf, který prošel 1. světovou válkou. Proč jeho negativy zničili komunisté?

Co nejraději fotografujete?

Jak kdy. Někdy lidi v nějakých situacích nebo jen portréty, jindy zátiší nebo krajiny. Nikdy mě nabralo focení kytiček a brouků…A na akty jsem stydlivej.

Vaše fotografie jsou k vidění nejen na vašich webových stránkách, ale představil jste je i na dvou výstavách. Neplánujete nějakou další?

Zrovna jsou k vidění moje fotky v městské knihovně v Brně. Je to v podstatě recyklace těch dvou předešlých výstav. Další výstavu nechystám, jednak nejsem v tomto směru moc ambiciózní a pak mám málo času, takže fotím míň.

Bio herce Igora Chmely
– Narodil se 2. ledna 1971 v Ostravě,
– v roce 1996 úspěšně absolvoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze,
– již za studií hostoval na jevišti Národního divadla, kde následně získal i své první angažmá,
– později působil v Dejvickém divadle a v Divadle Na zábradlí, hostoval v Divadle Palace, Divadle Viola, Divadle Kašpar, Divadle Letí, Divadle Komedie, Divadle za branou III,
– v současné době hraje v Divadle Verze, v Divadle Kalich hostuje ve dvou inscenacích (Zabiják Joe a 2 noci na Karlštejně), v divadle Broadway vystupuje v improvizační show Partička,
– zahrál si v několika filmech (Největší z Čechů, El Paso, Pravidla lži, Ostravak Ostravski, Cesta do Říma, Karamazovi, Čtyři slunce, Rodina je základ státu a další). Objevil se také v několika televizních inscenacích a seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Zázraky života, Cesty domů, Případy 1. oddělení, Modrý kód a další).

Po stopách nejslavnější české pěvkyně s tetováním hada. Co skrývala za tajemství?

Kromě divadla a fotografování se věnujete také hudbě, prý jste dokonce nedávno založil kapelu. Jakou hudbu hrajete a kde vystupujete?

Kapela vznikla zhruba před rokem, jmenuje se Dafne a jsou v ní bicí, basa, kytara a trubka. Zkoušíme hrát dobrou hudbu, základem je asi rock a blues, ale hlavně autorská tvorba. Beru to jako zábavu a další možnou formu vyjádření. Zatím hrajeme víc ve zkušebně než po koncertech, ale 21. prosince jsme vystupovali v divadle Mana, po představení Úča musí pryč. Byl to takový příjemný předvánoční mejdan Divadla Verze, Mana a jejich přátel, tedy i diváků.

Zbývá vám vůbec nějaký čas na rodinu a odpočinek? Jak nejraději relaxujte?

Ale jo, čas na rodinu si ještě udělat umím. Relaxuju buď v leže ve spánku, nebo bdělý učím prsty své levé ruky pohybu po hmatníku kytary.

Co vás čeká v nejbližší době, jaké máte plány do budoucna?

Čeká mě hodně zájezdů, takže mám v plánu procestovat republiku.

FOTO: Igor Chmela

Igor Chmela - Igor Chmela (2)Igor Chmela - Igor Chmela (5)Igor Chmela - Igor Chmela (3)Igor Chmela - Igor Chmela (4)Igor Chmela - Igor Chmela (1)
Další fotky
Igor Chmela - Igor Chmela (6)Igor Chmela - Igor Chmela (7)Igor Chmela - Igor Chmela (10)

 



Nepřehlédněte