Herečka Klára Cibulková: Divadlo je pro mě nepřekonatelné

7.2.2018
Renata Říhová
Další fotky

Řidiči, v Holešovicích pěkně pomaloučku. Vzniká tu „zóna 30“

S rodinou bydlíte v Holešovicích. Jak se vám na sedmičce žije?

Na sedmičce se nám žije krásně. Můj muž je velký vodák, možná i proto nás to nějak přilákalo sem, takže bydlíme v ulici U Vody a opravdu jsme asi sto metrů od Vltavy. Myslím, že právě na to jsem ho tenkrát, když jsem ten byt našla, dostala. Hledala jsem místo, kde nebude rušná ulice, ale bude tam park, abych mohla děti vypustit ven a neměla o ně strach, nebála se o ně a mohla je z okna volat domů. Přesně tohle to místo splňuje, a navíc je náš byt krásně prosluněný. Bydlíme v Holešovicích, a ta čtvrť se před těmi už skoro osmi roky, kdy jsme se nastěhovali, teprve začínala rozvíjet. Byla to pořád ještě taková zbytkově průmyslová část. Právě z důvodu, že Holešovice byly takové zaostalejší a nebylo tam vhodné místo, kam si s dětmi chodit hrát, založili jsme ještě s dalšími rodiči Dolnoholešovický spolek. Účelem bylo zprovoznit jedno sportovní hřiště u základky na Ortenově náměstí. Praha 7 nám vyšla vstříc a spolu s námi otevřela hřiště veřejnosti. Vlastně tak nějak paralelně v té době vznikla v Holešovicích Jatka 78, Vnitroblock, La Fabrika, holešovická Šachta, holešovická Továrna, DOX, je tam spousta nových restaurací, kaváren… Jsou to místa, která přímo vybízí k nějakému společenskému životu a mají co přinést. To mě na Holešovicích baví a myslím si, věřím a doufám, že minimálně výstavba a zvelebování holešovického poloostrova půjde stále nahoru, k lepšímu, ta čtvrť má obrovský potenciál, jak v prostoru, tak v lidech…

Gentlemanství je dnes spíše výjimkou, říká Michal Dlouhý

Takže vlastně i díky vám si děti v Holešovicích mají kde hrát…

Tak v uvozovkách ano, ale jsou tu další spolky a aktivní lidé. Například podobný spolek Prazelenina, dnes už naši společníci při některých akcích, mají u Vltavy záhonky, kde pěstují zeleninu, maringotku, kde se čepuje pivo a je tam nějaké občerstvení. Je to u řeky, což je obrovské plus, protože se tam dá v létě koupat a Prazelenina přišla i s nápadem půjčovat lodičky. Náš spolek chce koupit paddleboardy na vodu, aby se tam daly od jara také půjčovat. Navíc je to jen kousek od Stromovky, kam už konečně vede i stezka a můžete si tam zajezdit na bruslích nebo na kole. Blízko máte i do zoo. Holešovice už nejsou tou periferií, do které jsme se tehdy přistěhovali, jde to nahoru. Baví mě to a mám z toho radost, i když to chvíli trvalo.

FOTO: Klára Cibulková

Klára Cibulková - Klára Cibulková (7)Klára Cibulková - Klára Cibulková (1)Klára Cibulková - Klára Cibulková (10)Klára Cibulková - Klára Cibulková (6)Klára Cibulková - Klára Cibulková (4)
Další fotky
Klára Cibulková - Klára Cibulková (8)Klára Cibulková - Klára Cibulková (3)Klára Cibulková - Klára Cibulková (9)Klára Cibulková - Klára Cibulková (2)Klára Cibulková - Klára Cibulková (5)Klára Cibulková - Popeláři – R. Jašków, K. Cibulková

Představte si, že byste kandidovala do komunální politiky třeba na starostku Prahy 7 nebo primátorku Prahy. Co byste se snažila změnit?

V každém případě bych znásobila investice do škol a školek, do státního školství obecně. Jsem v radě školy, kam chodí mé děti, a ten stav je zoufalý, jak ve vybavení škol, tak v možnosti sehnat dobré učitele. Ale to je bohužel jedno z propastně zanedbaných odvětví, které jsou od revoluce, spolu s kulturou, chudou příbuznou. A myslím, že teď na to začínáme my a naše děti doplácet… Ryba tady smrdí od hlavy, je to otázka peněz a motivace jít pracovat do školství. Přitom v dětech je naše budoucnost a to, co se od nás naučí, nejen ve škole, ale i v rodině, to pak budou praktikovat. A pak možnosti volnočasového vyžití a jsme u hřišť a parků, akcí pro obyvatele, a to nejen sportovních. Vlastně i proto náš spolek vznikl. Teď v lednu pořádáme s Prazeleninou už druhý Holešovický ples, aby se lidé, když je zima, měli kde potkat, pobavit se, zatančit si, poznat se, a ještě tak přispět na něco, co pak slouží všem – peníze z loňského plesu jdou na horolezeckou stěnu na hřišti na Ortenově náměstí. Vůbec veřejný prostor města je jedna z věcí, které v Praze ještě hodně dlužíme. Jestli mě něco fascinovalo na New Yorku, bylo to to, jak v tak obrovském melting potu dokážou žít a užívat si dne nejen turisté, ale hlavně Newyorčané. To byla velká inspirace. Praha by měla být taky taková. Otevřená nejen k turistům, ale hlavně ke svým obyvatelům. K jejich nápadům, aktivitám, chuti ve městě žít spokojeně. V rámci Prahy 7 je tato filosofie radnicí nastavena a myslím, že funguje. Ale bude to stát ještě spoustu práce.

…V každém případě bych znásobila investice do škol a školek, do státního školství obecně. Jsem v radě školy, kam chodí mé děti, a ten stav je zoufalý, jak ve vybavení škol, tak v možnosti sehnat dobré učitele. Ale to je bohužel jedno z propastně zanedbaných odvětví, které jsou od revoluce, spolu s kulturou, chudou příbuznou…

Když jste se rozhodovala o svém budoucím povolání, bylo herectví jasná volba?

Byla to jasná volba. V první třídě mě dali „na vychování“ na tanečky, klavír a na hudební nauku. Začalo to ale tím, že když jsem chodila asi do třetí třídy, přišla k nám do školy paní Jana Neuradová z dramatického oddělení lidušky a spousta dětí se tam přihlásilo. Já jsem se o něco později rozhodla, že chci chodit také tam, a ne na tanečky. Pod vedením Jany Neuradové jsem pak zůstala v dramaťáku až do sedmnácti let, než jsem šla na DAMU.

Nová hra Švandova divadla Lámání chleba: Co jsme ochotni zaplatit za přátelství, slušnost nebo odvahu?

Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění jste měla štěstí na skvělé pedagogy. Paní Věru Galatíkovou a další…

Ano, měla. Některé ale bohužel jen krátce, protože pan Čepek zemřel, když jsem byla ve druhém ročníku. Paní Galatíková pak také měla období, kdy byla nemocná. Nicméně i za tu krátkou dobu nám dali, nebo já osobně jsem si od nich vzala to, z čeho tak nějak principiálně čerpám dodneška.

Jak na svá studia vzpomínáte, přines la vám, co jste čekala?

Na školu jsem nastupovala v roce 1993, což byla taková ta divoká devadesátá léta. Bylo nám osmnáct let, byly otevřené hranice, otevřený svět, spousta možností, taková opravdu nezřízená svoboda. Studijní léta pro mě byla obdobím velké euforie a nadšení, potažmo takový jeden mejdan. Určitě mi toho škola do života přinesla spoustu, včetně kamarádů a přátel, které mám dodneška. Myslím si ale, že nejvíc pak člověk stejně nabere až přímo na jevišti, v praktickém životě, a zkušenostmi při práci.

Hercem jsem se stal, protože jsem ve škole zlobil, říká Robert Jašków

Jak jste říkala, otevřely se hranice – to byl popud pro vaši zálibu v cestování?

V roce 1989, když byla revoluce, mi bylo čerstvě čtrnáct let. Maminka pracovala u drah, takže otevřené hranice pro nás znamenaly, že vzala režijky a projezdili jsme vlakem v podstatě celou Evropu. Moji rodiče jsou vášniví cestovatelé a ten cestovatelský gen mám asi po nich. Později jsem samozřejmě začala vyjíždět sama, s batohem na zádech a s kamarády.

Vy jste ale také na nějaký čas odjela pracovat do Španělska. Co vás k tomu vedlo?

Španělsko s tím mým cestováním souvisí. Moje kamarádka, dlouholetá přítelkyně, skoro až sestra, se kterou jsme po Evropě jezdily asi nejvíc, a byly jsme spolu i v Japonsku, kde můj otec tehdy pracoval, se tenkrát rozhodla ve Španělsku zůstat. Jezdila jsem tam za ní na prázdniny sbírat víno a přivydělávat si. Jednou, v takovém nerozhodném období, kdy jsem si potřebovala všechno srovnat, jsem tam vzala práci v restauraci. Zůstala jsem ve Španělsku asi tři měsíce s tím, že se uvidí, jestli se vrátím. Byla to pro mě velká zkušenost, protože jsem začínala opravdu od nuly. Od té doby mám ve Španělsku spoustu kamarádů a přátel. Naučila jsem se jazyk a je to oprav du moje srdeční záležitost.

Dominik Hašek: Hokej jsem miloval a dával mu všechno. Teď mne vytěžuje naplno byznys

Vzpomenete si ještě na svoji úplně první roli?

Gwendolina Fairfaxová v Jak je důležité mít Filipa v Disku na škole. Po škole jsem začala hrát s CD 94 v divadle v Celetné. Byla tam taková studentská grupa lidí, všichni jsme se znali ze školy. Hrála jsem s nimi ještě před odjezdem do Španělska, i potom, když jsem se vrátila. Stěžejními lidmi, kteří CD 94 založili, byli Daniel Hrbek, Jirka Janků a Petr Svojtka, později přišel Michal Lang se svými lidmi z Činoherního klubu. První větší, nebo zásadní role byla pro mě Elmíra v Tartuffovi v režii Michala Langa právě v CD 94. Ta role byla takovým odpichem a asi i přesvědčením sama sebe o tom, že má smysl, abych divadlo dělala. Pamatuji si na svého otce, který je velkým kritikem, jak mi po premiéře téhle inscenace říkal: „No, tak já jsem se pořád bál a měl jsem pochybnosti, ale s úlevou ti můžu říct, že dneska po tom, co jsem viděl, se už nebojím a pochybnosti nemám.“

Robert Jašków a Klára Cibulková ve hře Švandova divadla Popeláři

Od té doby jste ztvárnila řadu postav v divadle, ve filmu nebo televizi. Je mezi nimi nějaká, na kterou ráda vzpomínáte, která vám přirostla k srdci?

Právě Elmíra byla taková má srdeční záležitost. Hlavně asi tím, že to byla má první větší role. Navíc to byla krásná spolupráce s Ivanem Řezáčem aKamilem Halbichem, staršími kolegy, kteří pro mě byli na mé divadelní cestě také zásadní a mnohému mě naučili. Mám je velmi ráda a ráda s nimi hraji. Dalším takovým zásadním představením byla Slepice s režisérem Fedotovem už ve Švandově divadle. Byla to pro mne hodně těžká role a bylo to, jak se říká, až na dřeň. Zase ale to dítě porozené v bolestech, bylo pak o to více milované. Ráda na hru Slepice vzpomínám, byla to pro mne velká zkušenost. Z těch současných rolí, co teď hraji ve Švandově divadle, byl pro mě takovou další velkou výzvou, jestli se to tak dá říct, Krysař. I kvůli tomu, jak byl postaven, protože jsem žena a Krysař je muž. Hlavně kvůli té změně pohlaví jsem si k němu musela hodně dlouho hledat vztah jako k bytosti a nějaké sebepřesvědčení, protože si myslím, že milostný vztah v příběhu Krysaře je velmi zásadní. Musím ale říct, že čím déle ho hrajeme, tak tím jej mám radši. Navíc cítím, že v téhle době je zrovna téma příběhu Krysaře velmi aktuální, a pokud to přivede lidi k nějakému zamyšlení, tak jenom dobře. S tím vlastně souvisí i další inscenace, Pankrác 45, a role Adiny Mandlové v době po roce 1945, kdy byla zavřená na Pankráci jako kolaborantka. Myslím, že obě hry, jak Krysař, tak Pankrác 45, se dotýkají témat, která velmi, velmi rezonují práv ě v této době, zvlášť teď po volbách, a v tom, co se děje a dít bude.

Je nějaká role, kterou byste nevzala, a naopak, která vás láká, kterou byste si ráda zahrála?

Nemůžu říct, že bych nějakou roli nevzala, to bych musela mít důvod. Jsem ochotná jít úplně do všeho, hodně mi ale vždycky záleží na tom, s kým. Kdo je režisér, kdo jsou lidé, kteří se toho projektu nebo inscenace budou účastnit. Nemusím je znát, jenom musím mít chuť si s nimi zahrát, protože když hrajete s někým, koho třeba neznáte, můžete se od něj něco naučit. Musím vždycky cítit smysl, ať už ve spolupráci s těmi lidmi, že se s někým novým potkám a něco mi to přinese, že je mi s nimi dobře. Anebo ta práce musí mít opravdu výhradní smysl v tématu, autorovi, vtom, o čem to je. Ta rezonance, když ji najdete a je dobrá, tak z toho jsem vždycky šťastná. Konkrétní vysněné role o pravdu ne mám. Myslím si ale, že herec potřebuje jednou za čas nějaký velký úkol. Hrábnout si tak trošku sám do sebe, trošku na dno, aby se posunul o krok dál, o schod výš, protože to je důležité. A když mi práce tohle přináší, pak je podle mne vše v pořádku.

Fotograf Jiří Macht se ohlíží za čtvrtstoletím svého snění. Jeho díla vystavuje Galerie 1

Herci většinou tvrdí, že záporné role se hrají líp. Jaké role raději hrajete vy, ve kterých se cítíte nejlépe?

Nehrála jsem nikdy princezny nebo vyloženě klaďasy. Už od toho dramaťáku jsme se nikdy s žádnou princeznou nepotkaly. Ale ano, je pravda, že na těch záporných typech máte vždycky víc co hrát. Navíc se můžete opřít o to, že i na těch zlounech je něco dobrého. Nemyslím si, že něco je černobílé, že někdo je strašně hodný, jenom pozitivní, vždycky za tím ještě něco musí být. Takže i v těch takzvaně pozitivních rolích se pokaždé snažím hledat něco negativního, aby to bylo barevné, živočišné, prostě aby to bylo pravdivé.

Tátovi šli soudruzi po krku! Protekci jsem nikdy neměl, říká Jan Hrušínský

Těší nebo baví vás víc hraní v divadle, nebo spíš natáčení filmů a práce v televizi?

Divadlo je pro mě nepřekonatelné. Hlav ně kvůli tomu, že je to tady a teď. Mám ráda proces vzniku divadelního představení. Ty dva měsíce, kdy s partou lidí od první čtené zkoušky až po premiéru hledáte, noříte se hlouběji a hlouběji do způsobu myšlení dané role, až dojde na jemný pilník, a postavíte s ostatními dům až do posledního šroubku, včetně vnitřního vybavení, i když ani pak to není nikdy hotové. S každou reprízou se totiž představení vyvíjí dál. A to mě baví, protože když se potom hraje před lidmi a pro lidi, každé představení je jiné. Záleží na konstelaci diváků, herců, na okolnostech, které zrovna ovlivňují každý den. Divadlo je prostě průnik všech těch energií. Navíc si myslím, že divadlo nejde obelhat. Ve filmu, televizi nebo seriálu se dá leccos asi schovat, minimálně opravit, ale na diva dle ne. Tam hrajete buď dobře, nebo špatně.

FOTO: Klára Cibulková

Klára Cibulková - Klára Cibulková (7)Klára Cibulková - Klára Cibulková (1)Klára Cibulková - Klára Cibulková (10)Klára Cibulková - Klára Cibulková (6)Klára Cibulková - Klára Cibulková (4)
Další fotky
Klára Cibulková - Klára Cibulková (8)Klára Cibulková - Klára Cibulková (3)Klára Cibulková - Klára Cibulková (9)Klára Cibulková - Klára Cibulková (2)Klára Cibulková - Klára Cibulková (5)Klára Cibulková - Popeláři – R. Jašków, K. Cibulková

Chodíte do divadla i jako divák? Jaké představení byste mi doporučila?

Snažím se, ale času je strašně málo.Večery šetřím pro své děti, protože jsem vel mi často právě po večerech pryč. Takže když pak mám jít do divadla, hodně si vybírám a snažím se i o nějakou pestrost žánrů. Mám strašně moc restů a věcí, které bych chtěla vidět. Ráda bych viděla spoustu svých kolegů herců, které mám ráda, třeba v Dejvickém divadle, Na Palmovce, v ABC… Mám ráda třeba Jazz Dock poblíž Švandova divadla, kde jsou velmi kvalitní, úžasné koncerty. Občas zajdu i na filharmonii nebo nějaký vážnější koncert, ale to můžu spočítat na prstech jedné ruky do roka. Další, co mě baví čím dál tím víc, je tanec a pohybové divadlo. Mám ráda Jatka 78, která jsou na- víc na sedmičce, kde bydlíme, nebo La Fabriku. V poslední době mě hodně zaujali Jezdci Lenky Vagnerové a chystám se na Amazonky. To je zase úplně jiný druh divadla, které mě osobně velmi fascinuje. No a pak bych ještě potřebovala jít do kina na spoustu filmů. Je toho moc, co bych chtěla vidět, ale časově to nezvládám.

„Periodika jako Náš REGION jsou nenahraditelná a důležitá,” říká exkluzivně pro nasregion.cz Jan Tuna.

Je o vás známé, že jste se věnovala docela nebezpečným adrenalinovým sportům. Ještě pořád ráda lezete po horách, potápíte se…?

Opravdu spíš věnovala. Jednak na to ne ní čas a jednak jsem tenkrát byla mladší, takže pud sebezáchovy byl menší. Dnes už bych asi do mnohých věcí nešla, tak jako dřív. Lezení po skalách mě sice baví pořád a moc, ale zase je to otázka času. Můj syn byl v lezeckém oddíle, tak se občas stalo, že jsme si šli zalézt spolu. Kdysi dávno mě vzal kamarád i na skály, a to je třeba věc, kterou bych si chtěla zopakovat, třeba i se synem. Je to jedna z věcí, kterou bych si ještě chtěla splnit, a druhá věc je potápění. Ráda bych se znovu dostala pod vodu a viděla delfíny, zaplavala si s nimi, to mi chybí. Potápění mě moc baví a myslím si, že ještě na něj dojde. Můj muž, ač je znamením ryba, tak není úplně potápěcí typ a milovník hlubin, proto si říkám, že až děti vyrostou, mohla bych mít třeba ze syna do budoucna svého Bodyho, podobně jako na té skále. Počkám si na něj.

Lidé si myslí, že jsem jako Chocholoušek, ale to mi vůbec nevadí, říká psychiatr Jan Cimický

 



Nepřehlédněte