Aldous Huxley, George Orwell, Jan Weiss, Franz Kafka. Jejich knihy jsou studené a rozhodně nesrší optimismem a dobrým koncem. Konec civilizace, 1984, Dům o tisíci patrech, Zámek. Knihy, které bychom měli číst po půlnoci, u sklenky absintu, s oznámením o úmrtí svého nejlepšího přítele v ruce. Na jejich příbězích je nejmrazivější ten fakt, že se jejich předpovědi začínají naplňovat. Pomalu, ale jistě. Nenápadně. Rok za rokem. Dosud samospasitelná technika začíná selhávat. Kulturní slupka se začíná odírat. Optimismus se stává opiem lidstva a zdravý duch páchne blbostí, jak říká hlavní hrdina ve filmu Žert.
Jiří Trnka a jeho tvorba jsou v české filmové kultuře pojmem. Nejen Staré pověsti české či Sen noci svatojánské, ale i půlhodinový kus ledu, s názvem Kybernetická babička, z roku 1962. Naprosto odlidštěná společnost, ve které je technika nadřazena lidem. Láska, soucit, lidskost jsou naprogramovány strojům, protože rodiče nemají čas. Hlasový syntetizátor, kovové rty bez úsměvu, s perfektně naprogramovanými slovy, které se dají vyjádřit tisíci různými způsoby. On však má jedinou, předepsanou frekvenci. Babička tě má ráda, děťátko, zní v tomto případě zcela hrůzostrašně. Hrou ke zdraví, hrou k odvaze. Studený, dokonalý, sterilní svět, bez lidského tepla.
Poletíme jako ptáček, máme křídla kovová, ten, kdo nechce letět s námi, je žížala nebohá. Babička recituje a holčička se pokouší utéci. Básnička jako z pionýrské, budovatelské příručky. Následuje důkladná hygiena, jak jinak, mycím robotem, a po očistě pohádka na dobrou noc. Pohádka odpovídající ději filmu. O třech přátelích, kteří se vzájemně pozabíjejí a spálí jeden druhého, aby nezmrzli. Není to problém, jsou to dřevění panáčci.
Jiří Trnka však chtěl i v tomto filmu dát lidem šanci. Skutečná, živá babička, od které musela holčička na žádost rodičů odejít, přijde skutečně na poslední chvíli. Pozor, cizí osoba v domě, volá bezduchá, elektronická postava, ale naštěstí ji už nikdo neposlouchá.
Není to happy end, je to varování. Varování staré bezmála šedesát let a čím dál více aktuální. Orwell, i ti ostatní by zatleskali. Není to pohádka, je to děsivě pravdivé proroctví o době, do které se řítíme. Vlak, který nemá strojvůdce. Když už nemáme sílu ho zastavit, máme pořád ještě sílu ho vykolejit.