Peří z rozpáraných peřin a všude rozházené věci z kufrů – takový obraz zůstal do dneška před očima Pavlu Molnárovi, který před 80 lety jako jeden z mála přežil masakr karpatských Němců na Švédských šancích u Přerova. V osudnou chvíli se jako šestiletý chlapec vzdálil se svou matkou od vlaku na přerovském nádraží, neboť si chtěli obstarat jídlo. Jeho spolucestující, kteří se po válce vraceli domů na střední Slovensko, se stali oběťmi jednoho z největších poválečných masakrů v zemi.
Mezi 265 zastřelenými byl i jeho otec, dědeček a teta a také další stovka obyvatel jeho obce. Domů do Dobšiné se vrátil po strastiplné cestě se svou matkou až za půl roku.
Bylo 18. června 1945. Na železničním uzlu v Přerově se v osudnou chvíli setkaly dva vlaky – v jednom se vraceli po válce domů na Slovensko karpatští Němci, ve druhém cestovali vojáci vracející se z pražské vojenské přehlídky; někteří z nich pocházeli rovněž z Dobšiné. Vojáci začali lidi z vagonů vyhánět ven a odvádět pryč. „Jak byly vagony prázdné, vyházeli vojáci veškeré věci, které si evakuovaní lidé vezli – byly tam peřiny, polštáře, různé věci. Peřiny roztrhali, zřejmě v nich něco hledali, vzpomínám si, jak se peří vznášelo a létalo ve vzduchu,“ popsal obraz z přerovského nádraží nyní šestaosmdesátiletý Pavol Molnár.
Zatímco s matkou se pozornosti běsnících vojáků toužících po pomstě na německy mluvícím obyvatelstvu vyhnuli, jeho otec, dědeček a teta Elsa takové štěstí neměli – na místě zvaném Švédské šance kousek od Přerova byli v noci na 19. června zastřeleni. Dohromady na příkaz důstojníka čs. armády Karola Pazúra bylo zavražděno 71 mužů, 120 žen a 74 dětí – celkem 112 z nich pocházelo z jeho rodné Dobšiné.
Tehdy šestiletý Pavol Molnár zůstal s matkou sám, domů se dostávali složitou cestou přes Vídeň a Budapešť. Do Dobšiné dorazili až po půl roce. Ve vzpomínce mu zůstalo, že celou cestu plakal a ptal se po otci.
V Dobšiné našli svůj dům, který museli z nařízení německých úřadů před přibližující se frontou na podzim 1944 rychle opustit, prázdný. Pryč byly jejich věci i nábytek, který však před evakuací jeho otec označil nesmazatelnou barvou svým jménem. Díky tomu jej poté jeho matka také našla. „Našla ho u jednoho z vojáků, kteří byli tehdy i v tom Přerově. Nakonec nám ten nábytek vrátil,“ doplnil senior. V rodné obci už zůstal, jeho maminka se poté znovu vdala a s jeho otčímem měla další děti.
Samotná tragická událost zůstala po desetiletí ve městě tabu, veřejně se o tom začalo mluvit až po revoluci. Pozůstalí přitom po desetiletí potkávali v ulicích Dobšiné i očité svědky masakru, samotné vojáky. „Bylo to tady tabu. Až v dospělosti mě moje máma vyprávěla, jak se to vše odehrálo,“ podotkl Pavol Molnár. Sám se se svou ženou ještě během režimu vydal pátrat po této události do Přerova; s překvapením však zjistil, že tam o masakru nikdo neví. „Všichni kroutili hlavou, nikdo k tomu nechtěl nic říct,“ vzpomíná pamětník, který je ve svém věku stále aktivní turistický značkař.
Dnes tento masakr, který byl jedním z nejhorších případů msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu, připomíná v Přerově na místě činu prostřílený železný kříž a v samotné Dobšiné dvě pamětní desky – jedna je umístěna na jednom ze zdejších hřbitovů a druhá na zdi evangelického kostela, kousek od oltáře. Jsou na ní vypsána jména všech zastřelených dobšinských občanů.
Zdroj: ČTK
