Byť chápe vliv prostředí, vadí mu uniformita. „Vždycky jde o míru,“ uvedl zpěvák a herec Radomír Švec pro Náš REGION. Sám se snaží nezapouzdřit v žádné sociální bublině, je svůj. Poznal prostředí jihočeské vesnice, kde lidé zapalovali ohňostroje na počest prvního zvolení Miloše Zemana prezidentem, i pražských divadel, kde v té době tekly slzy. On svůj hlas pozvedl v době lockdownu, kdy v sobě objevil sílu nejít s proudem. Má za to, že když kumštýř cítí potřebu vyjádřit se k věcem veřejným, je jeho povinností udělat to.
Jak se stane, že se člověk z divadelních a koncertních prken dostane na prkna demonstrací?
Právě jsem si rozlil mátový čaj, což bude možná symbolické… Tím, že člověk začne vystupovat na prknech demonstrací, si to totiž rozlije u kdekoho. Byla to vlastně náhoda. Už v začátcích lockdownu jsem to, co se dělo, pociťoval po svém, a nebyl to úplně mainstreamový názor vystrašeného občana, který se bojí, že umře. I když je pravda, že prvních čtrnáct dnů (loni v březnu – pozn. red.) jsme nikdo nevěděli, co se bude dít, to byli vystrašení snad všichni. Záhy jsem se k tomu ale začal vyjadřovat prostřednictvím písní, objevil jsem v sobě písničkářského ducha.
Vznikaly tedy vaše úplně první autorské písně?
Už předtím jsem měl za sebou x počinů, ať již s autorskou kapelou Biopop nebo v rámci divadelní spolupráce, kdy jsem na každé improvizované představení skládal písničku na dané téma. Skládám také písničky pro děti.
Do politiky jste ale nefušoval?
Vůbec. Až v době lockdownu jsem se začal vyjadřovat k situaci, čehož si všimnul kamarád Michal, který občas někde mluvil. Propojil mě s Davidem Tesařem (předseda Manifest.cz – pozn. red.), který loni 28. října jako člověk z lidu nahlas řekl Máme toho dost a na pražském náměstí Republiky uspořádal demonstraci. Hrál jsem na ní, začali jsme spolupracovat. Za ten rok se mnohé stalo, což mě – jakkoli některé zkušenosti byly drsné – velmi obohatilo. Od té doby začaly vznikat autorské Písně z hladu, které jsem nazval podle slavného výroku klasika (prezident Miloš Zeman v době, kdy umělci přišli o práci, prohlásil, že „vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“ – pozn. red.). Začal se mnou spolupracovat vynikající violoncellista Michal Turek a udělali jsme pár lockdownových koncertů pro odvážné.
Naživo?
Ano, konaly se na přelomu doby, kdy už to začínalo být povolené. Měly jakousi disidentskou atmosféru podzemní buňky, která se trochu vymezuje vůči mainstreamovému názoru, respektive systému. Lidé tam v té „spiklenecké“ atmosféře byli velmi propojení.
Poznal jste tedy lidi, s kterými byste se jinak zřejmě nepotkal…
Úplně nové lidí. Přičichl jsem ke světu politiky, kde se pohybuje určitá skupina bizarních lidiček, kteří v tom frčí už x let, přičemž já byl politikou do té doby nepolíben, takže mě některé pitoreskní postavičky pobavily. Zároveň jsem tam potkal mnoho úžasných lidí, kteří o věcech přemýšlí jinak, srdcem, jde jim o něco, co nás přesahuje, o lidský rozměr.
Zároveň říkáte, že jste si to mnohde takříkajíc rozlil. Rozumím tomu správně, že jste u některých lidí pocítil změnu chování vůči vám poté, co jste začal nahlas vyjadřovat, jak situaci spojenou s lockdownem a dalšími restrikcemi vnímáte?
Nemohu říct, že by mě někdo z mých známých vyloženě odsoudil, spíš byli opatrní. Když ale člověk plave proti proudu – mimochodem, po proudu umí plavat každá mrtvola – a je zrovna vyostřená situace, navíc přítomen akcent strachu a boje o život, lidé to vnímají velmi zjitřeně. Nikdo mi přímo do očí nic neřekl, člověk ale vnímá, že v určitých kruzích si dveře zavírá. Když se s někým neshodnete na základních názorech, je jasné, že se to na spolupráci odrazí.
Pokud bychom byli jako společnost vyzrálí v tom, že je třeba respektovat i zcela odlišný názor, roli by to hrát nemělo…
To sice nemělo, ale realita je taková, že hraje.
Přesto jste do toho šel…
Risknul jsem to, dělal jsem to tak, jak jsem cítil, že to dělat mám.
Kterou skladbu, v rámci Písní z hladu, jste napsal jako první?
První skladbou byl Příběh Primána Romuly, kdy jsem si vypůjčil melodii Jaromíra Nohavici Když mě brali za vojáka. Pak už to jelo, následovaly už jen autorské věci.
Silná je skladba Andělé pohleďte, která začíná slovy „Svoboda umírá ve jménu svobody, lháři prohnaní udávaj důvody“…
Děkuji, taky ji mám rád. Nábojem je, přiznávám, trošku krylovská. Rád ji hraji a doufám, že se líbí i posluchačům, mám na ni dobré odezvy.
Písně z hladu jste začal skládat proto, abyste v té uzavřené době pomohl své duši, přičemž v důsledku to pomáhalo i jiným?
Určitě. Cítil jsem přetlak, potřebu vyjádřit se, říct svůj názor. Bylo to v době, kdy jsem zkoušel fungovat v nějakých internetových diskusích. Přišlo mi ale, že je to házení hrachu na zeď, respektive, že moje největší síla je v metafoře textu a v melodii, že každý by měl působit na poli, kde je nejsilnější. A já se nejsilněji cítím právě zde, ne v nekonečných internetových diskusích, kde často převládá vulgarita. Svůj význam ale jistě mají i ty diskuse, byť bych je nepřeceňoval.
Složil a nazpíval jste mimo jiné písničku o lékaři Ctiradu Musilovi, který kvůli nemainstreamovému postoji v době covidu přišel o primariát. Předpokládám, že jde o sarkasmus vůči těm, kteří ho usměrňovali, vím však, že někdo to pochopil opačně. Jak to bylo?
Zavolal mi kamarád zvukař, s kterým jsem spolupracoval a který pro mě zdarma zvučil, jestli bych něco nenapsal právě o Ctiradovi, že by mu potřeboval pomoci. Nevěděl jsem, jak na to, tak jsem to zkusil. S výsledkem jsem spokojen, byť chápu, že to ne každý musel pochopit tak, jak jsem to zamýšlel. Jde o ironii z pozice mravokárců, kteří Ctirada hejtují. Úplně jsem netrefil, že byl protikomunistický diverzant, protože on byl naopak dlouhodobý člen KSČM. Ale tak to bývá, když člověk dělá něco, do čeho není tolik zasvěcen. Každopádně jsem slyšel, že Ctirad byl potěšen a vzal to. Tu písničku rád hraji i na koncertech.
Koncertujete nyní s programem Písní z hladu?
Koncertuji, teď ale nepříliš často, protože se koná spousta divadelních akcí a odložených premiér. I když jsem slyšel i tezi, že se zase bude zavírat, pevně doufám, že už ne a kultura bude žít.
V době lockdownu jste s Manifestem natočil píseň Máme toho dost, v klipu účinkuje poměrně dost lidí různého věku. Jak se vám podařilo jej v té době natočit?
Úplně v pohodě. Je to o lidech. Nikdo nás nijak neprudil. Navíc Manifest je organizace, která ví, co se může a nemůže. David Tesař zná svá práva a je schopný čelit různým represivním orgánům, které mu půl roku jezdily do kavárny, kterou měl otevřenou i přes lockdown. Takže jsme bez problémů zvládli natočit venkovní klip.
Vnímáte rozdíl mezi tím, když si písničku napíšete sám, nebo když zpíváte melodii a text někoho jiného?
Obrovský. Když do toho člověk dá autorský vklad, je to jeho vlastní miminko. Jinak piplá miminko někoho jiného, což je jednodušší, protože to jsou ověřené texty i melodie. Se svým miminkem si ale zase můžete dělat co chcete, máte obrovskou svobodu.
Nedala vaše lockdownová tvorba nakonec Miloši Zemanovi za pravdu, že v těžkých dobách umělci vytváří nejlepší díla?
Kdybych šel na dřeň výroku, souhlasím s ním. Tedy alespoň já to mám tak, že když jsem přejedený, mozek mi moc nefunguje (smích). Ovšem jedová slina dala tomu výroku jiný náboj.
Jak se vám poté, co uzávěry skončily, podařilo vplout zpět do světa divadla, muzikálů a „nepodzemních“ koncertů?
Velmi rychle. Jak už jsem říkal, realizovat se začaly všechny plánované divadelní premiéry, do toho odložené svatby, na kterých – hlavně v jižních Čechách – hrajeme s mojí kapelou Klaret. Kostlivci vypadli ze skříně, práce začalo být hodně.
Na čem v současné době hlavně pracujete?
Na velkém muzikálu Cyrano, kde hraji Cyrana. Je to v Českých Budějovicích, kde před pár lety vzniklo Hudební divadlo Ze:Mě. Cyrano se tam už hrál, byl úspěšný, čtyřicetkrát vyprodaný. Divadlo se rozhodlo předvést ho nyní s lepším obsazením, větší company, na větší scéně a s větším orchestrem. Je to krásný muzikál a všechny čtenáře na něj srdečně zvu.
Hrajete mimo jiné též v pražském Divadle Na Jezerce…
Tam jsme nazkoušeli skvělé představení Naprostí cizinci. Scénář napsal náš režisér Matěj Balcar, fantastický člověk a kumštýř. Představení je neustále vyprodané a zároveň se líbí divadelním kritikům. To je sen každého komerčního divadla – aby to nebyla jen laciná řachanda pro lidi, ale mělo to i přesah pro kritiky. Mám tam fantastické kolegy a je pro mě čest s nimi hrát. Zkouším také ve Viole, kterou považuji za legendární divadlo české poezie a je pro mě též ctí, že tam můžu hrát. Ve spolupráci se studenty konzervatoře tam připravujeme už druhou vánoční hru, jedná se o takzvané Vánočky, které se hrávaly třicet let a nyní se v adventním čase zase vrátí. Letošní uvedení Vánoček bude mít název Ježíškova košilka, jedná se o text od Jana Zahradníčka. Do toho budu ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK moderovat velké koncerty pro děti.
Váš záběr je poměrně široký. Jak se vám daří všechno skloubit?
Jsem Blíženec, takže všechno mám dvojí. Muzika a divadlo se navíc skvěle doplňují. Když jsem byl po škole a divadla moc nebylo, víc jsem tíhnul k muzice. A naopak – když stála kapela, víc jsem hrál v divadle. Osud to vždycky nějak zařídil. Ze začátku jsem hodně chodil hrát na ulici s dudami. Kdykoli nebyla práce, vzal jsem nástroj, vyrazil, a i na té ulici si vydělal slušné peníze. To mě u kumštu udrželo, nikdy jsem nezůstal bez prostředků. Nutno dodat, že od školy jsem zůstal na volné noze, která je ošemetná. Když člověk nemá známou tvář nebo vybudovanou pozici a má třeba jen jedno představení za rok, je to málo.
To vy ale máte mnohem víc, hrajete mimo jiné i v televizních seriálech…
Teď už jo, ale taky mám dlouho po škole a cestu jsem si postupně prošlapával. Když pak člověk získá důvěru druhých, na základě své práce získává práci další. Nějakou dobu mi to trvalo, protože nejsem žádný loktař.
Zase můžete mít dobrý pocit, že ta cesta byla a je poctivá…
Je to velmi dobrý pocit. Včetně toho, že v době lockdownu jsem v sobě objevil sílu, že nemusím mít stejný názor a patřit do nějaké party. A to i za cenu toho, že mě to může pracovně znevýhodnit. Člověk si totiž může stokrát říkat, jak něco bude dělat, ale pak je konfrontován s realitou a může se překvapit nebo taky zklamat. Musím se pochválit, protože jsem se překvapil.
Co říkáte na slova herečky a disidentky Vlasty Chramostové, která se dokázala postavit totalitní moci, a prohlásila, že být hercem je krásný a naplňující osud, jsou ale chvíle, kdy to nestačí?
Propojení herců s politikou tu bylo vždycky. Nedávno jsem přemýšlel o tom, že v 19. století byli herci bráni na hraně podsvětí, tuláků, prostitutek, ostatní jimi pohrdali. Když se s rozmachem médií zjistilo, že hlas herce může velmi ovlivnit lidi, začalo docházet k propojení herců s establishmentem nebo s tím, kdo potřeboval zformovat veřejné mínění. Najednou se herci začali zbožšťovat. Samozřejmě, že i mezi nimi bylo a je plno fantastických osobností. Proto si myslím, že v hercích je zakořeněno, že se musí k politice nějak vyjádřit. Vlasta Chramostová to jistě vnímala pohledem srdce, že když herec cítí, že je to jinak, než je prezentováno, a má vliv na mínění, je povinen říct pravdu, respektive to, co si myslí.
Radomír Švec (1979 České Budějovice)
Absolvoval činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Hostoval či hostuje v pražských divadlech Na Jezerce (v současné době v představení Naprostí cizinci), Národní divadlo, Artur, Viola, Na Fidlovačce, U Hasičů, HaDivadlo, hraje a zpívá s kapelou Klaret. V současnosti ztvárňuje Cyrana ve stejnojmenném českobudějovickém muzikálu Hudebního divadlo Ze:Mě. V době covidového lockdownu nazpíval autorské Písně z hladu a klip Máme toho dost s Manifest.cz, přičemž autorské tvorbě se začal věnovat již v minulosti – v rámci kapely Biopop či písničkami pro děti. Účinkoval i v televizních seriálech – kupříkladu Labyrintu. S rodinou žije v Řevnicích a obdivuje tamní Lesní divadlo. „Je to nádherný prostor uprostřed lesa, kde se koná například Porta,“ říká.
Zdroj: archiv Radomíra Švece
