Narodil se v Klatovech 9. února 1753, pokřtěn byl Matěj Valentin. Jméno Václav přijal později jako projev vlasteneckého smýšlení. Po studiích na pražské filozofické a právnické fakultě ho na doporučení Josefa Dobrovského angažoval v kuriózní záležitosti Jan František starší, rytíř z Neuberka (1743 – 1784). Kramerius měl dokupovat, opisovat a v domácí tiskárničce duplikovat ty exempláře rodové knihovny, které nebyly zastoupeny dvakrát, aby Neuberk mohl svým dvěma synům odkázat identické knižní kolekce. Tamní vzdělanecké a vlastenecké prostředí formovalo Krameriovo národní uvědomění a přesvědčení věnovat se buditelské a osvětové činnosti.
Po odchodu z Neuberkových služeb se stal korektorem u Jana Ferdinanda Schönfelda (1850 v Praze – 1821 ve Vídni), knihtiskaře a obchodníka. Ten převzal vydávání
prvních česky psaných pravidelně vycházejících novin, založených roku 1719 Karlem Františkem Rosenmüllerem starším (1678 v Praze – 1727). Nesly předlouhý název
„Sobotní (Outerní) pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské Milosti nadáním obdarované, také Český postilión“.
Noviny zanikly v roce 1772, opět začaly vycházet v lednu 1782 a brzy poté je převzal rytíř ze Schönfeldu a překřtil na Schönfeldské c.k. pražské noviny, které vycházely dvakrát týdně (kdy jezdila pošta) v rozsahu šesti stran. Od 1. ledna 1786 byl pověřen jejich spisováním Václav Matěj Kramerius. Byly to v té době jediné české noviny u nás a Kramerius je chtěl pozdvihnout. Snaha mu vydržela do května 1789, kdy po neshodách s Schönfeldem kvůli platu zaměstnání opustil.
Téhož roku získal privilegium na vydávání vlastního listu Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny, první číslo spatřilo světlo světa před 230 lety, 4. července 1789. Po dvou letech zaměnil přívlastky „pražské poštovské“ za „vlastenecké“ a s různými obměnami jméno vydrželo do jejich konce v roce 1821.
Ve vlastních novinách navázal na výchovný a osvětový tón politicky loajální žurnalistiky, avšak posílil hospodářsko-osvětové a kulturní zpravodajství.
Tyto noviny se staly velmi oblíbenými ve středních a nižších společenských vrstvách. První číslo vyšlo v nákladu 450 kusů, v dobách největšího rozkvětu tiskl i 1500 výtisků. K novinám připojil Kramerius naučné přílohy se zeměpisnou, ekonomickou či dějepisnou tematikou. Mezi hlavní rubriky patřily úřední vyhlášky, oznámení, vojenské zahraniční i domácí zprávy, novinky z literatury a divadla. Zpočátku Kramerius čerpal zahraniční informace hlavně z Wiener Kölner Zeitung, ale později si vytvořil rozsáhlý okruh dopisovatelů.
Těžké časy novin přišly po roce 1795, kdy je začala přísněji postihovat cenzura a jejich hospodářské výsledky ovlivnila i ekonomická krize.
Počátkem roku 1790 otevřel Kramerius Českou expedici (též Česká novinárna, Česká novinářská expedice). Podnik sdružoval jednak nakladatelství, knihkupectví a antikvariát a jednak vydavatelství novin, kalendářů i beletristických a vzdělavatelských knih nenáboženského obsahu. Pod hlavičkou Expedice vyšlo nejméně 90 titulů. Typickým rysem výhradně jazykově českého edičního programu byla ideologicky exponovaná výchovnost a propagace josefínských reforem. Na přelomu 18. a 19. století se Expedice stala hlavním pražským osvětovým centrem, dosahujícím – díky zasílání knih – i na český a moravský venkov a na Slovensko. Plnila také funkci literárního salónu. A oživila český jazyk tam, kde vymíral.
Kapitál do začátků pocházel z bohatého věna, které do manželství přinesla Jenovéfa Krameriová (rozená Hereciová). Expedice se mezi léty 1790-92 nacházela v Michalské ulici v čísle 435/21, v domě nazývaném „u Půl zlatého kola“ (U zlatého půlkola) a od 1793 (bez dvouleté přestávky v Bartolomějské ulici) na adrese „U tří stříbrných růží“ čp. 232 na rohu Husovy a Jalovcové. Dům časem Kramerius koupil.
Velkým obchodním úspěchem pražského buditele bylo vydávání příručky „Nový kalendář tolerancí pro veškeren národ český katolického a evangelického náboženství“, který posiloval náboženskou snášenlivost a propagoval všeobecné vzdělání. Čtenářská obliba tohoto kalendáře dovolovala realizovat až neuvěřitelné pětitisícové náklady. Vedle vlastního kalendáře tu byl přehled událostí, hospodářská poučení, zábavné povídky i články zeměpisné. Kalendář přestal vycházet v roce 1797.
Poněvadž Kramerius nabízel knihy za poměrně nízké ceny, už od přelomu století musel na provoz doplácet. Ze své živnosti nikdy nezbohatl a když zemřel, rodině zanechal značné dluhy – občasné zprávy, že zemřel v chudobinci, se ale týkají jeho syna.
Smrt si pro zapáleného vlastence přišla v 55 letech, 22. března 1808, v jeho domě, kde pak byla známá Šmilerova vlastenecká kavárna (také Raindlova a Melzerova) a kde je dnes restaurační pivovar U tří růží.
Po Krameriově smrti vedla Expedici vdova Jenovéfa Krameriová (zemřela 1829) a prvorozený syn Václav Rodomil Kramerius (1792 v Praze – 1861 tamtéž). Redakce novin se ujali Krameriovi přátelé Jan N. Josef Rulík (1744 ve Žlebech na Čáslavsku – 1812) a František Jan Tomsa (1753 v Mokré u Turnova – 1814 v Praze).
I dědicové, trpěli vleklou hospodářskou krizí vyvolanou napoleonskými válkami. Nejprve bylo prodáno privilegium k vydávání českých novin, periodika a pak i knihkupectví Jakubu Schönfeldovi. Kramerius – syn našel obživu jako faktor a korektor u J. H. Pospíšila v Hradci Králové, pak u jindřichohradeckého Aloise Josefa Landfrase a J. N. Jeřábka v Praze. Záchranou před bankrotem byl prodej knižního skladu Expedice, v letech 1829-39 se novým majitelem zásob a práv k vydávání stal zmíněný tiskař Landfras. Václav Rodomil se zkoušel uchytit jako novinář, chtěl i obnovit Expedici, ale smetly ho události revolučního roku 1848 a do konce života, který strávil v chudobinci, se živil jako korektor a příležitostný spisovatel.
Zdroje: Petr Voit: Encyklopedie knihy; Wikipedie; Jan Novotný: Matěj Václav Kramerius; Ottův slovník naučný; Vladimír Kovářík: Literární toulky Prahou
