Mladý závodčí naštěstí po několika dnech problém vyřešil, takže vše dopadlo dobře. Proč takový poplach? Kvůli jednomu trezoru? Koneckonců, proč ne? Kasaři, to byla elita, smetánka zločinu a i policajti k nim chovali respekt. Jenže tento kasař byl geniální. Dokázal vyloupit kasu, aniž by opustil věznici. Taková dálka, z Plzně do Liberce a on tam dokonce drze zanechá otisk na skleněném střepu. Pan rada Vacátko je před zhroucením. Nejdříve zbytečně seřve koktajícího Brůžka a vzápětí se mu v duch omlouvá. Dva stejné otisky, to snad není možné. Takový případ se v daktyloskopii ještě nevyskytl. A jsme u jádra problému.
Co to vlastně je, daktyloskopie? Učebnice nám říká, že je to nauka o kožních, papilárních liniích na konečcích prstů, dlaních a ploskách nohou.
V českých zemích byla oficiálně uznána pro identifikaci osob devátého září roku 1908. Tato novinka v české kriminalistice však byla již docela vousatého data. Jedním z prvních vědců, kteří papilární linie studovali, byl i náš Jan Evangelista Purkyně, o sedmdesát let dříve.
Využití v kriminalistice bylo poprvé zmíněno v Británii, v roce 1840, ale žádost chirurgů zapadla bez zájmu. Za vším hledej peníze a první využití otisků prstů se také peněz týkalo. V roce 1877 se začaly v Indii dokumenty o výplatě penzí potvrzovat otiskem prstů, aby nedošlo k výplatě dvakrát. Docela chytré na tu dobu, že? Propagátorem této metody byl jistý William James Herschel, vnuk významného britského astronoma. Indie byla tehdy britskou kolonií. Jen tak na okraj, rodina objevitele planety Uran pocházela z Heršpic u Brna.
V českých zemích se metodě otisků prstů v kriminalistice začal věnovat štábní kapitán Josef Povondra. Zapomeňme nyní na Jaroslava Haška. Ani tehdy, za císaře pána nepracovali u policie hlupáci. Tento policista v roce 1907 založil v Praze první daktyloskopickou sbírku a od roku 1911 již byla doplňována kartami četnických stanic z ostatních měst.
Nicméně nedůvěra k této metodě trvala ještě řadu let a v československém zákonodárství byla uznána za průkaznou až v roce 1925. Tím se vysvětluje i zoufalství rady Vacátka, který si myslel, že přišel o nezvratný důkaz. A ještě chuťovka na závěr. Lidé se dlouho domnívali, že na vystřelené nábojnici nelze žádné otisky najít, protože je žár povrchu spálí. Ano mikroskopické kapičky potu se vypaří. Fígl je v tom, že pot je kyselý a kyselina naleptá povrch nábojnice dříve, než dojde k výstřelu. Otisk prstu se prostě na povrch kovu vypálí a policie má důkaz.
