Mezi prostitutkami byla naivkou
Otýlie Vranská se narodila 9. března v roce 1911 ve slovenské obci Brezno nad Hronom. Měla ještě tři sestry a jednoho bratra. Její otec zametal ulice, a tak rodina žila v bídě. Za krádeže zavřeli Otýlii na tři roky do polepšovny a už ve svých 11 letech utekla z domu. Ve svých 18 letech byla potrestaná za potulku. Pak byla nějakou dobu v Žilině a tvrdila o sobě, že je číšnice, ale nemá práci. Vyzkoušet štěstí a vydělat peníze odjela do Prahy v březnu roku 1933, tedy ve svých 22 letech.
V žádné práci ale dlouho nevydržela. A tak si začala přivydělávat coby prostitutka. Nabízela sexuální služby ale spíše za ubytování, jídlo nebo pozvání v restauraci. Je také možné, že se snažila seznámit se s nějakým zajištěným mužem, aby si ji vzal a živil. O prostituci klasickou se tedy nejednalo. Ostatní „kolegyně“ z branže jí dokonce pohrdaly a říkali o ní, že je naivní „vesnické tele“. Známá byla také pod přezdívkou „Slovačka“.
Před vraždou: Schůzka s vidinou svatby
Otýlie se svojí bytné zmínila, že má kolem osmé večer schůzku s nějakým rotmistrem, který jí slíbil, že si ji vezme a že bude moci pracovat ve vojenské prádelně. To se psalo datum 31. srpna, stále ještě roku 1933. Na to jí bytná odpověděla, že nesmí zapomenout, že dluží za nájem a pohrozila jí, ať se nevrací po půlnoci. Pak se Otýlie pohybovala po Praze v doprovodu své bývalé spolubydlící Velingerové.
Se zmiňovaným rotmistrem Josefem Pěkným se setkaly kolem osmé hodiny v pasáži Koruna. Nebyl ale sám, měl novou společnici, prostitutku Antonii Koklesovou, se kterou se Otýlie znala ze Žiliny. Mezi trojicí proběhla krátká hádka (jak dosvědčila později Velingerová), po níž se trojice (Vranská, Koklesová a Pěkný) odebrali do restaurace U Kupků. Tam se Otýlie najedla a vypila pár piv. A postěžovala si, že nemůže jít tak pozdě domů, protože by se bytná zlobila. Proto ji Koklesová nabídla k přespání vlastní byt. Ale to Vranská odmítla s tím, že přespí u číšníka z kavárny Rokoko. Ten ale pracovat a navíc později vypověděl, že ji neznal tak dobře, aby ji u sebe nechal přespat.
Pak trojice restauraci opustila a vydala se na Karlovo náměstí. Kolem jedenácté hodiny večer se Otýlie odpojila a Koleksová s Pěkným odešla do jeho bytu, kde byli až do rána. Vranská se pak přesunula do kavárny U politické mrtvoly. Tam přišla s neznámým mladíkem, který měl kudrnaté blond vlasy. Kdo to byl, ale nikdy nebylo zjištěno. Ten objednal Otýlii muškátové víno a jablko, které později pomohlo k určení doby smrti. Naposledy byla spatřena v restauraci U Šmelhauzů v Melantrichově ulici asi v jednu hodinu ráno. Dívala se tam směrem do tanečního sálu, jako kdyby někoho hledala. Dovnitř ale nevešla a pak restauraci opustila – není ale jaké, kam šla a v kolik hodin to bylo.
Slehla se po ní zem… Pak se našly příšerné kufry
První starší hnědý cestovní kufr, ovázaný provazy, objevil zaměstnanec drah 2. září 1933 v osobním vlaku, který dorazil z Prahy do Bratislavy. Bylo to jen o dva dny později po Otýlině zmizení. Kufr obsahoval ženskou hlavu a dolní končetiny zabalené do ložního prádla. Druhý kufr objevili ještě téhož dne v jiném vlaku v Košicích. Ten obsahoval ženský trup. Ostatky byly po prvotním ohledání odeslány do Prahy k pitvě v zaletovaných pouzdrech. Právě Praha byla určena jako místo, odkud byly kufry předešlého dne naloženy.
Později se ozval student, které cestoval v kupé, kde se našel jeden z kufrů. Popsal tmavšího podsaditého muže, který kufr do kupé přinesl a pak okamžitě vystoupil. Popisy muže poskytli i další lidé, ale nikdy se nezjistilo, o koho šlo. Kufry byly do vlaků naloženy 1. září večer na Masarykově a Wilsonově nádraží v Praze. Mimo ostatků bylo v kufrech pár novinových výtisků, pánské spodní prádlo, dámské kombiné, mycí houba a prostěradla s vyšitým písmenem „K“ (resp. „K 1). Otisky prstů z kufrů a předmětů v nich bohužel policie nezajistila. Kufry dohromady vážily přes 70 kilo, takže bylo patrné, že k přepravě musel vrah použít nějaký dopravní prostředek.
Tělo vystavili v Praze do výlohy
Ostatky Vranské byly důkladně umyty, učesány a nafoceny. Pak byly fotky zveřejněné v tisku s výzvou pro případné svědky. Fotografie, kufry a předměty z nich byly také vystaveny ve výloze policejní stanice v Bartolomějské ulici, kde se na ně podívalo hodně lidí. Pak se ozvaly sestry Vranské, které ji 6. září poznaly. Do Prahy přijela i matka Otýlie, ale té tělo ukázáno nebylo, protože další identifikace už nebyla nutná. V novinách se z případu stala velká senzace a některé informace přitom byly zkresleny. Policie už během prvního týdne obdržela na 700 dopisů k případů. Všechna udání se ale později ukázala jako neopodstatněná. Část lidí pak chtělo někoho poškodit (třeba souseda) a podobně…
K vraždě se přiznal neznámý Fantom
Do redakce deníku Polední list chodily až do listopadu 1933 dopisy s razátkem „Fantom ulice“ a podepsané jménem Karel Wodowary (nebo Karel X.Y.). Údajný vrah se v nich přiznával k tomu, že 1. září potkal Vranskou zcela náhodně v Perlové ulici a po krátkém rozhovoru jí nabídl, aby ho doprovodila k němu do bytu. Pak si ale řekla o peníze za pohlavní styk a on si uvědomil, že je to prostitutka. Protože mu v minulosti taková už ublížila, tak ji omámil, omráčil a její tělo rozřezal podle obrázku lidské kostry. Kufry prý vezl na dvoukoláku na nádraží…
To, že se živila Vranská prostitucí, lidé do té doby nevěděli. Fantom se přiznal i k další nevyřešené vraždě prostitutky Janotové a napsal, že bude ve vraždách pokračovat. Sám sebe popsal jako bohatého dědice a značně zcestovalého člověka. Doložil i jistou znalost angličtiny. Vraždil prý pro vlastní potěšení. Dopisy sice působily autenticky, ale informace zněly často nevěrohodně. Podle znalců šlo o muže kolem 40 let a dobré inteligence. Přestože některé dopisy donesl do redakce osobně, tak nikdy nebyl dopaden.
Pitva odhalila hrůznosti. Vrah udeřil sekáčkem
Výsledky pitvy odhalily dvě rány na hlavě, které byly způsobeny nejspíše sekáčkem na maso. Jedna rána byla zdvojená, takže se útočník trefil dvakrát do stejného místa. Rána pronikla šest centrimetrů hluboko do mozku, takže musela Otýlie pravděpodobně ztratit vědomí. Pak vrah oddělil hlavu od těla dvěma silnými řezy nožem. To bylo provedeno ještě za živa, o čemž svědčilo velké množství vdechnuté krve. Po smrti Vranské zasadil vrah ještě sedm bodných ran do levého prsu. Tři z ran pronikly do plic. Pak v tříslech oddělil nohy a nařízl je ještě v kolenou, aby se daly do kufru ohnout.
Tělo bylo omyté a našla se na něm také kokosová vlákna (pravděpodobně z rohože, která se tehdy používala v koupelnách), což svědčilo o provedení vraždy v domácím prostředí. Byty s koupelnou ale nebyly tou dobou běžné. V žaludku se našly nestrávené zbytky jídla. Podle těch se určila, že musela zemřít 1. září někdy mezi první a třetí hodinou ranní.
Byla motivem vraždy žárlivost?
Žádné další stopy se vyšetřovatelům nepodařilo zajistit. Blonďáka z podniku U politické mrvoly nikdo neznal, rotmistr Pěkný se na policii vůbec nepřihlásil a musel být vypátrán. Popřel však nabídku sňatku s Vranskou. Pak si s Antonií Koleksovou navzájem potvrdili alibi. To měl i číšník z kavárny Rokoko. Opravář kufrů se zvláštními anglickými zámky se přes opakované výzvy také nepřihlásil. Nepomohly ani možné souvislosti s předchozími prostitutkami. Dopisy se jmény domnělých pachatelů chodily na policii až do roku 1966, dohromady jich bylo přes pět tisíc. Vražda Otýlie Vranské se stala nejznámějším „pomníkem“ československé kriminalistiky.
V roce 2017 přišel policejní historik Radek Galeš s tím, že už vědí, kdo Vranskou zavraždil. Dva hlavní podezřelé má usvědčovat řetězec nepřímých důkazů, vše mají ještě potvrdit testy DNA. V tomto případu policisté patrně nevěnovali pozornost výpovědím Pěkného a Koleksové. Ti si vzájemně potvrdili alibi. „Jeden z nich zcela úmyslně a evidentně lhal, ale policie jeho výpověď zpětně neověřila. Následující den po svém prvním výslechu, kdy se s druhou osobou zřejmě domluvili, co kdo vypovídal, se tento člověk na policii vrátil a svou původní výpověď změnil tak, aby odpovídala výpovědi druhé osoby,“ upřesnil historik. Ten jména dvou podezřelých nejmenoval, každému ale musí být jasné, koho má na mysli.
Selhání je podle něj na straně detektiva, který výslechy prováděl a byl příliš nezkušený. „Na tom 4. pražském oddělení sloužil, tuším, rok a půl,“ dodává Galaš. Pěkný i Koklesová prohlašovali, že se s Vranskou toho večera rozešli v dobrém. Oni prý jeli do Nuslí, Otýlie pokračovala na další tah do centra města. Ale kde je pravda?
„Není pravdou, že jsem Vranské sliboval manželství… není pravdou, že by mně Vranská vyčítala, že chodím s Koklesovou, a že by mně to předhazovala,“ zní část výpovědi Pěkného v knize Panoptikum sexuálních vražd publicisty Viktorína Šulce. Ten v knize spekuluje nad motivem vraždy. „Proč? Vranská se v průběhu noci opila, její vztek na ‚nevěrného ženicha‘ stoupal, až se vydala do Nuslí udělat šamstrovi a Koklesové rotyku. Pěkný nepotřeboval problémy, nechtěl mít v bydlišti ostudu, snažil se Otýlii umlčet. Jenže to v rozrušení přehnal a dívku usmrtil,“ píše publicista Šulc.
Usvědčí vrahy vlas?
S likvidací těla by nejspíše Pěkný problém neměl. Některé zdroje uvádějí, že v mládí absolvoval praxi pitevního laboranta. V jeho bytě se údajně nacházela vana větších rozměrů, ve které mohl nechat tělo zavražděné Vranské bez problémů vykrvácet. Vrah do kufrů umístil části ženského těla až poté, co je zbavil krve a Koklesová byla v bytě celou noc. Mohla mu tak pomáhat. „Vzhledem k tomu, že tehdy nebyli pro policii ani podezřelí, tak nebylo provedeno prohledání jejich bytů, zejména u toho jednoho podezřelého. Podle mého názoru by se tam našlo místo činu,“ říká policejní historik Galaš.
Za nehty Vranské našli policité cizí vlasy. Až nedávno se z nich mělo podařit v genetické laboratoři získat DNA. Badatelé pátrali po potomcích obou hlavních podezřelých a u každého z nich našli jednu žijící ženu. Ty teď chtějí požádat o poskytnutí DNA. Vzorky následně porovnají s genetickou informací získanou z nalezených vlasů. Shoda s jedním nebo druhým poskytnutým vzorkem by měla ukázat na vraha. „Všichni si zaslouží znát pravdu. Jsme ale schopni, a to bude jedna z podmínek, zachovat absolutní anonymitu obou pozůstalých. Není nejmenší důvod zveřejnit jejich jména,“ říká Galaš.
Historik se domnívá, že je řetězec nepřímých důkazů, který směřuje proti oběma podezřelým, neprůstřelný. „Jsem přesvědčen o tom, že i v tehdejší době by byli na základě těchto důkazů odsouzeni,“ uvádí Galaš.
Zdroj: Wikipedie, iDNES.cz
