Písničkář narozený mezi knihami
Malý Karlík se narodil v roce 1944 do rodiny knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu v Novém Jičíně. Tiskárna Kryl & Scotti vydala za téměř 30 let své existence velké množství bibliografických výtisků. Původně patřila Ferdinandu Scottimu, později se přejmenovala na tiskárnu Karel Kryl po Krylovu dědečkovi. Ten tiskárnu převzal od Scottiho. Tiskárna se předávala generaci po generaci. V roce 1938 po záboru Sudet našla rodina Krylových útočiště v Kroměříži, kde děda ještě dosud malého Karlíka (Karel Kryl nejstarší) tiskárnu obnovil.
Bohužel byla tiskárna v roce 1950 zabavena komunisty a ti ji zlikvidovali. Tiskařské stroje byly před očima Karla, jeho sourozenců a rodičů rozbity a odvezeny do šrotu… Rodina se musela přestěhovat do suterénu domku v Pavlovské ulici – později kapitána Jaroše.
Kryl chtěl jít napřed ve stopách pradědečka a stát se hrnčířem, ale nakonec s rozhodl věnovat hudbě a poezii.
Bránil se před socialismem, jak nejlépe mohl
První deska Kryla se byla vydaná šest měsíců po invazi armád pěti socialistických států se Sovětským svazem v čele. Nejznámější ísničku Bratříčku, zavírej vrátka napsal spontánně v noci 22. srpna v roce 1968, jako odpověď na vpád armád Varšavské smlouvy do Československa. Jeho písně se hrály i v rozhlase a zazněly v pořadu Čtrnáct na houpačce. Konkrétně píseň Bratříčku, zavírej vrátka se držela v hitparádě několik kol. Později píseň ale režim zakázal a zrušil se i samotný pořad.
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých železných maringotkách.Se slzou na víčku hledíme na sebe,
buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.Prší a venku se setmělo,
tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo,
bratříčku, zavřel jsi vrátka?
Snad se mi nebude stýskat, napsal v exilu
Když Kryl odjel v roce 1969 na písničkářský festival do Německa, rozhodl se po dvou týdnech podal žádost o politický azyl. V Německu pak zůstal dalších dvacet let. Cítil se tam osamocený, ztracený v cizí zemi a nerozuměl cizímu jazyku. Potkal tam ale lidi, kteří mu pomohli. V dopise pak rodičům napsal. „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“
Krylovy další desky vycházely až do roku 1989 v exilu, ale v Československu se pomocí magnetofonů často kopírovaly. Řada z jeho písniček se tak dostala i do povědomí lidí, kteří tehdy „trpěli“ v Československu.
Kryl se pak v roce 1973 se oženil se svou první manželkou Evou Sedlářovou – její rodina odešla také do emigrace. Jejich manželství ale skončilo rozvodem. Kryl se k tomu vrátil v knize Půlkacíř. „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se,“ napsal.
Vrátil se po sametové revoluci
Ještě než se Kryl vrátil, spolupracoval externě s redakcí Svobodná Evropa, kde se podílel na sportovních a hudebních pořadech. Psál básně, písně a knížky. Nikdy nepožádal ale o německé občanství, aby nepřišel o to československé. Zpátky se vrátil 30. listopadu 1989, aby přijel na pohřeb své matky, která zemřela 24. listopadu. Získal tehdy humanitární vízum a přestože byl na pohřbu matky, bylo mu v Československu dobře.
Nadšení z revoluce ale rychle vystřídalo zklamání z toho, jak země vypadá. Na počátku roku 1990 vydal kritickou píseň Sametové jaro a později píseň Od Čadce k Dunaju. Kryl v nich protestoval proti tomu, aby se Československo rozpadlo na dva státy. Později v kritice polistopadového vývoje pokračoval v dalších básních a písních.
V roce 1993 Karel Kryl poskytl Miloši Čermákovi rozsáhlý rozhovor Půlkacíř (byl vydaný i knižně). Kryl byl natolik nespokojený nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací, že se rozhodl dál se veřejně neangažovat… To ale v době vydání knihy nestalo, nejspíš si nemohl pomoci a vyjadřoval se i nadále.
Překvapila ho náhlá smrt
Zemřel náhle a zcela nečekaně na srdeční příhodu 3. března v roce 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let. Dva dny před tím byl ještě v Praze. Na jeho pohřeb přišlo na čtyři tisíce lidí. Politiků však přišlo minimum. Ivan Martin Jirous se k tomu vyjádřil slovy: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný, kdo přišel z Hradu, byl Ivan Medek. Ten na pohřbu prohlásil: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho pro to nemají rádi,“ na to se ale z publika ozvalo několik nesouhlasných výkřiků…
Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově svatého Vojtěcha.
